Ztracené duše
- 13. 09. 2005 Čína, Peking
Čaues lidičky!
...Sedím v zaplivané internetové kavárně v rozestavěné, smogem zamořené Pekingské
čtvrti... ...ale hrajou docela dobře:) Sehnat net v Pekingu není vůbec žádná sranda,
ale cokoli jiného od želviček, psů, gore-texovych bund... po Wilson pálky, Adidas
cokoli atd. to je bez problémů, jen zápaďáka (člověk ze západu:) chtějí obrat o
každou korunu, takže se tu tvrdě smlouvá:) Je to legrace, ale vyčerpávající:)
Jinak zatím jsme navštívili velkou čínskou zeď, ale všudypřítomný smog schoval tu
krásnou krajinu z fotek, tak uvidíme, jestli ještě něco uvidíme:) Chystám repete
výlet bude/li krásné počasí. Hrobky Mingů i lámaistický klášter to vypadá všechno
stejně, ale nechci hanit jejich kulturu, jen mě to moc nenadchlo:) Ty největší
turistické atrakce, jako letní palác a zakázané město, Tchienanmenské náměstí nás
teprve čekají:) Co mě ale nadchlo je praxe v nemocnici, vidíme opravdu moc a jsou
k nám docela milí, jen píchat jehličky nás nenechaj, to budu muset až doma, takže
sháním dobrovolníky:) No nic, lidičky, za chvilku mi končí polední pauza a musím
zase studovat, tak se mějte moc krásně a posílám trochu té východní atmosféry i k
Vám;)
pápá Bába
zpátky nahoru
- 28. 9. 2005 Čechy, Praha
Ještě než jsem odjel z horského státu Merida, udělal jsem si dva malé výlety do
okolí, do NP La Culata a NP Laguna de Mucubají.
NP LA CULATA
Po snídani a la kafe s dortíkem jsem odkráčel několik bloků od mého hotýlku a
dvacet let starou americkou dodávkou se nechal vyvézt až na samotný konec
silnice v údolí La Culaty. Nedělní dopoledne je tu ve znamení pikniků a
nenáročných vycházek pěšmo či na koní, místními se to tu jen hemží. Naštěstí se
většina z přítomných vrací dolů z hor, z víkendového miničundru. Silnici
vystřídala pomalu se zužující cesta, středem údolí přes četné morény pořád
vzhůru. Pastviny se volně přeměnily v divokou vegetaci charakteristickou pro
krajinu zvanou PARAMO. Prakticky bez stromů, svahy jsou posety hlavně tzv.
FRAILEJONES (Espeletia), rostlinami s kožnatými listy a žlutými květy. Největší
FRAILEJON, který jsem zde viděl, měl necelé čtyři metry...
Nejvyšší horou NP La Culata je Pico Pan de Azúcar (4600 m). Od konce silnice ve
třech tisících je to na planinku pod horou 1200 metrů převýšení po velice dobré
cestě, a tak štreka rychle ubíhala. Poslední prudké stoupání do sedla ve 4200 m
jsem si dal hnedle dvakrát, nejdříve s batohem a pak ve stylu Nordic walking,
když jsem se vracel pro ztracenou čepici. Poměrně brzy jsem rozbil tábor a za
dohledu tří krav (kde se tu vzaly, ví bůh...) vařím večeři.
Budík jsem si dal na pátou na ráno. Během noci začalo pršet a zesílil vítr. V
pět žádná změna. Bohužel ani v šest, sedm, osm... Silné poryvy větru mě
donutily vylézt ven a natáhnout alespoň jednu šňůru ke stanu. Občas je mezi
mraky vidět vrchol Pico Pan de Azúcar, pyramida písku, kterou kolem desáté ráno
pocukroval čerstvý sníh.
V půl jedné to vzdávám. Přestalo na čtvrt hodiny pršet, tak jsem rychle sbalil
stan a opět za deště vyrážím cestou necestou přes morény roztroušené po údolí.
Sice se značným zdržením, ale stále se mi daří držet se mapy. (Mimochodem
"mapa" je vskutku přehnaný termín pro fotokopii čehosi, co nemá ani
pořádné měřítko a disponuje vrstevnicemi po 100 metrech výšky - na plateau
posetém několika desítkami naprosto stejných morén :-))) Kvůli mrakům se nelze
zorientovat podle vzdálenějších kopců, a tak věřím, že jdu správně a jsem
vděčný za každého (přestože v 80 % osamoceného) kamenného mužíka či poryv větru,
který mraky jednou za čas rozfoukne.
Přes sedlo ve 4400 metrech jsem přepadl do jiného údolí. Dokonce do správného.
Přestalo pršet a se všemi těmi mraky vypadají lesy FRAILEJONES skoro hrozivě,
jako zkamenělá armáda z jiné planety. V této oblasti jsem se setkal s
nejvyššími kousky, údajně i několik set let starými (říkal jeden průvodce z
Meridy). V pěkně podmáčeném údolí jsem zamířil k ledovcové laguně Carbonata.
Odsud už měla být cesta lépe rozpoznatelná. CHA CHA! Mraky opět až na zem, a
tak se držím největší cestičky vedoucí zhruba mým směrem, dokonce sem tam
označené mužíky. Samozřejmě se stočila úplně jinam a korekce trasy mě posléze
stála spoustu času a sil. Je období dešťů a v reálu je tu cca 2x více jezírek,
než za suché části roku a na "mapě" je jich tak 30 %. Čistě podle
kompasu určuji směr a pochoduji až do noci. Scházím do údolí a vysoko nad
nějakou vesnicí rozbíjím tábor. Tajně doufám, že je to La Musui, kde mají být
termály na relaxaci po náročné cestě.
La Musui to nakonec nebyla, netrefil jsem to ale jen o kousek a sešel z druhé
strany kopce do vesnice Misinta. Abych trochu ušetřil kolena (sestup po prudké
betonové silnici není zrovna zážitek), stopnul jsem si projíždějícího Belgičana
a nechal se vyhodit ve vesnici Mucuchíes na dně údolí. Hodina busem a jsem
zpátky v Meridě. Místo termálů jsem si dal horkou sprchu...
NP LAGUNA DE MUCUBAJÍ
V rámci poznávání populárních meridských výletních míst jsem nemohl vynechat
Pico El Aguila (4118 m). El Aguila je česky "Orel", a proto dobýt
tento nenáročný vrchol pro mě bylo i morální povinností, všichni z býv.
Agentury Triumf pochopí :-))))
Za pomoci několika busíků jsem strávil celé dopoledne dopravou do sedla El
Aguila (4007 m). Cestou jsem se zastavil u známé kamenné kaple v San Rafael de
Mucuchíes (je snad na všech prospektech propagujících Venezuelu). Ve zmíněném
sedle je hospoda, pár stánků se suvenýry, vítr a mraky. Místní fotograf (a la
Polaroid) mě přesvědčoval, že zde rozhodně žádný Pico El Aguila není, že se tak
říká sedlu - zřejmě tak usoudil podle sochy orla, která je tu hned vedle
silnice :-)))
Naštěstí jsem se nenechal odradit a po půlhodince (moc mi to nešlapalo) po malé
silničce (!) došel na vrchol Pico El Aguila, který sice vůbec není osazen
orlem, ani jinou sochou, zato zde trčí tucet telekomunikačních stožárů. Jak
romantické! Usadil jsem se na nejvyšší pahorek a ve vzduchu prosyceném
mikrovlnami se naobědval.
Pro změnu začalo mrholit. Sešel jsem do hospody na kafe a podle instrukcí
místních (tzn. jako vždy - nikdo nic nevěděl, pokud už se náhodou dalo někoho
zeptat) jsem se vydal směrem k Laguně Mucubají. Mělo to být pět kilometrů, po
hodině a půl vyschlým paramem jsem přes bramborová políčka došel do údolí na
hlavní silnici. Stopuji směrem k jezeru (resp. v jediném směru, ve kterém by
podle reliéfu být mohlo) a zastavilo mi hned první auto. Uvnitř mají plno, vezu
se tedy na zadním nárazníku velkého jeepu a přidržuji se za malý jeep (autíčko
pro děti) přivázaný na střeše. Naštěstí to bylo jen něco přes kilometr.
A jsem tu, v NP Laguna de Mucubají! Je pozdní odpoledne, na nocleh proto kráčím
k Laguně Negra, jezeru nad velkým skalním prahem, s bahnitě černou vodou,
utopenému v husté tropické mlžné vegetací. Zaměstnanci Inparques - státního
správce NP - mají pracovní náplň zajisté rozmanitou, bohužel postrádající
takové aktivity, jakými je např. označení stezek v parku . Zato je kažých půl
kilometrů poučná cedule, že odpad patří do koše, prípadně že nesmíte trhat
kytičky... Čím to je, že mě to vůbec nepřekvapuje???
Večerní dávka deště byla doručena i dnes, po hodině chůze stavím stan kousek
nad Černým jezerem. S plynem už jedu nadoraz, ještě vystačil na čínské polévky,
a tak jsem je nemusel chroupat nasucho. Následujícího dne jsem se vrátil na
hlavní silnici a odstopoval zpět do Meridy. Něco přes 50 km cesty mi sice
trvalo 3 hodiny - Venezuelané se moc neměli k tomu zastavovat - ale nakonec to
šlo.
CORO
Coro je údajně nejlépe zachovalým koloniálním městem ve Venezuele. To byl
důvod, proč jsem se tam z Meridy vydal. Přejel jsem opět nočním autobusem a po
prvotních problémech se sháněním ubytování jsem našel nejlepší posadu ve městě
(a zároveň poslední, kde se dalo ubytovat, všude jinde měli plno).
Během několika dní zde strávených jsem se pohyboval po městě, odpočíval v
hamace v posadě, popíjel dobré kafe... Teploty přes den nad 40 °C byly sice
vražedné, ale v okolí Coro se dalo vylézt i na kopce, kde se dalo dýchat...
S Polákem Michalem, který do Coro dorazil také z Meridy, jsme se vydali na
Cerro Santa Ana (83 m) na poloostrově Paraguaná. Byl to jeden z dobrých
příkladů, jakým způsobem jsou sepisovány knížky od Lonely Planet: kromě
ubytování a rozpisu hospod v průvodcích zřejmě jejich autoři NIKDY sami
neprocházejí popisované túry a doporučení sepisují na základě informací od
domorodců (???) - ve Venezuele dost risk, místní moc nikam nechodí, na Gringa
(obecně Američané, tady každý bílý) se dívají jako na blázny, že na nějaké
kopce lezou...
Výstup na Santu Anu nám s dopravou na poloostrov zabral celý den, navíc jsme
okusili vnady xerofytní vegetace při sestupu - desítky neoznačených cestiček,
které se postupně "kamsi" ztratí a nechají vás v neprostupné trnité
naprosto suché džungli... Po pár desítkách metrů skrz kaktusy, trní, agáve
(nebo co to bylo) a další pichlavé rostliny V ŠORTKÁCH už nemělo smysl ani
nadávat (nebudu uvádět, ale polské nadávky jsou velice blízké těm českým
:-)))), jediným cílem bylo dostat se PRYČ...
Naopak v horní části Santa Any (nad 600 m.n.m.) byl parádní mlžný les, občas
trochu bahna a nad hlavami nám ve vzestupných vzdušných proudech kroužili
orlosupi (že by čekali na oběd?). Nádhera!
Mezi Coro a poloostrovem Paraguaná je ještě protáhlý NP Médanos de Coro, kde si
užijí všichni milovníci písečných pouští - až třicetimetrové písečné duny jsou
hned za Coro...
Poslední den v Coro jsem strávil v Sierra San Luís na jihovýchod od Coro - v
malém vápencovém pohoří, ve kterém je dostatek srážek na to, aby z něj byla
rozváděna voda do širokého pouštního okolí (Coro + celý poloostrov Paraguaná).
Pokud byste tu někdo trávil dovolenou, doporučuji Camino viejo / Camino de los
Espanoles - starou koloniální stezku spojující horské vesničky. K vidění je
vynikající prales, vápencové jeskyně... ...a v místních domácnostech se pálí
CUCUY, což je něco na způsob Tequily, ale z odrůdy agáve, která roste pouze v
této oblasti.
CARACAS
Všichni turisté na hlavní město Venezuely nadávají. Pominu-li drahé ubytování
(bydlel jsem v jednom z nejlevnějších hotýlků v centru, možná proto, že
levnější pokoje (než byl ten můj) se pronajímaly jen ve dne, a to
"maximálně na 3 hodiny" (jak hlásala cedule na recepci)...), dalo
se to přežít. Město mělo tu smůlu, že si prošlo v 50.-70. letech 20. století
"betonovým boomem" a z koloniálního centra zbyly jen solitéry jako
kostely, vládní palác Capitolio, radnice, apod. - ostatní skvosty kolonialismu
byly ve jménu modernizace zbourány a na jejich místě vzrostly desítky
železobetonových (a mnohdy nevkusných) beden.
Za dva dny pobytu jsem prošel centrum, nakoukl do kostelů a jiných koloniálních
zbytků, nakoupil zbytečnosti, jako vždy před odletem z dalekých krajů...
Nepříjemné je, že se po městě těžko pohybuje po setmění - je tu nebezpečno i
pro místní, tudíž i ulice jsou prázdné. Většina cizinců tu prakticky nezůstává
déle, než je nezbytně nutné...
LETIŠTNÍ TAXY
Ještě malá poznámka pro ty, kteří se chystají do Venezuely cestovat (pár z vás
se mi ozývalo, že ano). Při odletu že země se platí dva druhý tax: 1. za
použití letiště (cca 34 USD) a 2. za odlet ze státu (cca 14 USD). Ne všechny
letenky tyto taxy zahrnují (resp. některé zahrnují např. jen jednu z nich).
Doporučuji nechat si (buď v USD nebo VEB) zálohu cca 50 USD pro tento případ
nebo si dobře (na několika místech) ověřit, že vaše letenka tyto poplatky
zahrnuje. Potkal jsem poměrně hodně Evropanů, kteří s tím měli problémy,
především u levnějších letenek.
Filip Melichar
všechny dopisy
zpátky nahoru
|
