MelicharovinyFilip Melichar - Filip.Melichar@seznam.cz- 9. 7. 2000 Austrálie, PerthNazdarek, zdravim Vas vsechny najednou! Prave dnes jsem se po temer trech mesicich dostal do Perthu v Australii a "hrozne se nudim", takze pokud nekdo z Vas zrovna nepodnika prazdninove ulety a nudi se u pocitace, tak mi muze trebas napsat jak se ma, a tak. Jestli vsechno pujde tak jak ma, bude pro me email jeste dalsich 5 mesicu jedine spojeni se svetem, tj. s Vami. Ted jedu do Sydney (na pohodu, aut pres pouste v zime moc nejezdi) a jestli nekde neuviznu, tak vsem odpovim nejpozdeji prave ze Sydney, protoze se tam chystam nejakou dobu pobyt. To je asi tak vsechno, co se za posledni dobu udalo. Vsem z Vas, co mate prazdniny je preji pokud mozno skvele vydarene, tem co maji jen dovolenou totez, jen musi intenzivneji odpocivat...
- 24. 7. 2000 Austrálie, Adelaide Dekuji vam za maily, velice me potesily na strastipne ceste.... strastiplne neeeee, vsechno je zatim v pohode. Behem poslednich 14ti dni jsem se prepravil stopem z Perthu az sem do Adelaide a mirim do Sydney, treba se tam pro me najde nejaka prace jeste pred Olympiadou. Mimochodem chytil jsem dobryho stopa, nejdelsiho v zivote: trval 3 dny a ujel jsem s kamionem pres 2000 km docela nehostinnou krajinou. Abyste se taky trochu pobavili, posilam vam jako attachement moji fotecku, tak, jak me jeden typked zachytil digitalnim fotakem. Uzivejte si prazdnin, moc nezvlcte a zase se ozvete.
- 4. 9. 2000 Austrálie, Sydney
Jo a venku sviti slunicko a uz je docela teplo a kvete spousta jarnich kytek... Jinak vse pri starem :))))))))!!!! - 1. 10. 2000 Austrálie, Sydney Cau vsichni!
Stale jeste se placam v Sydney, jak asi tusite. Je tu docela dost lidi, ale tomu bude za
chvilku konec, protoze olympiada konci zitra. Po bujarych oslavach v centru mesta pred 14ti
dny (zacatek OH) jsem trochu vypadl z pracovnich koleji - ve spanelske restauraci jsem dostal
Zacatkem pristiho tydne utikam ze Sydney, rad bych pres Canberru do Sneznych hor (trochu se projit) a pak do stredni Australie na ten velky cerveny sutrak Uluru. Mam na to pet tydnu, pak budu zase v Sydney, a to az do zacatku prosince, kdy se vracim domu (na letenku jsem uz vydelal a mam ji rezervovanou). Obcas tu zacina byt pekelne vedro, jsem zvedav, jak hodne nelidsky bude v cervene pousti. Jinak vse pri starem, mejte se vsici fajn Filip - 16. 11. 2000 Austrálie, Brisbane Cau vsichni!
Mejte se skvele, uvidime se v Praze Filip - 17. 7. 2002 Bolívie, Uyuni Vazeni pratele, Jako kazdy rok v lete rozesilam cesky hovoricim lidem v mem e-mailovem adresari Filipovic Melicharoviny... Mou letosni destinaci se pod nazvem "APU 2002" stala predevsim Bolivie. Toto budiz shrnuti prvnich tri tydnu cesty: Z Prahy jsem vycestoval 26. cervna a den pote vzletl z Mnichova pres Frankfurt a Sao Paulo do brazilskeho Foz do Iguacu. Vsechny financne unosne lety z Prahy do Limy ci La Pazu byly totiz v nehoraznem predstihu vyprodany. Z letiste ve Foz do Iguacu jsem hned prestopoval do Argentiny, do NP Iguacu. Argentinska strana tohoto narodniho parku hosti vetsinu z obrich vodopadu na spolecnych hranicich s Brazilii. Cely den byl na vodopady skoro malo. Z prkrasneho prostredi praku jsem se prenesl na zabahnenou krajnici a nekolikero dni stopoval pres Misiones, Corrientes a Gran Chaco az do severni Argentiny. Diky propadu Argentinskeho pesa vuci dolaru je v soucasnosti (z duvodu casove uspory)lepsi pouzivat k doprave autobusy. Presedlal jsem na tento druh dopravy a po projeti horskych vesnicek provincie Jujuy prebehl pres most do Bolivie. Den a pul trvalo nejakych 700 km do mesta Uyuni. V Uyuni uz je docela slusna kosa, preci jen 3660 m.n.m. je znat. Po dni shaneni proviantu a vybaveni na cestu jsem se vydal na Salar de Uyuni, coz je (rika se) nejvetsi solna panev na svete. Jednim z cilu "APU 2002" bylo prejit pesky tento "salarek", coz se mi za 6 dni (na pohodu, se spoustou odpocinku) podarilo. Jedinym zadrhelem prechodu je absolutni nedostatek pitne vody, kterou jsem tahl na chrbate a nosnost batohu (30 kg) tak presahl cca 1,5x :-))). Z okraje Salaru bylo 2-5 cm vody (= presyceny solny roztok), tudiz boty docela trpely, ale prezily. Od puli druheho dne prechodu jsem jiz kracel po relativne suchem povrchu. V noci nebyla moc zima, zato neprijemne vlhko, kdy -5 st.C. pekne lezlo pod kuzi. Pres obydleny ostruvek Incahuasi (= ostrov rybaru), kde jsem nabral vodu, jsem dosel az pod sopku Tunupa na severnim okraji salar de Uyuni. Abych si mohl "odskrtnout" v denicku dalsi cast cesty, vynesl jsem si svych 60 kg (ja) a svych 40 kg (bagl) do 4550 metru a nasledujiciho dne dobyl JZ vrchol krateru Tunupy. Vyskomer ukazoval 5105 m.n.m., mapa neni. Snad mam alespon svuj novy vyskovy rekord :-))). Krome nedostatku kysliku (zhyckany Prazak) probehlo vse v pohode, ale bez macek by se po suti a snehu lezlo asi dooost spatne. Nasledujiciho dne (vcera) jsem ze sveho Base Campu sebehl zpatky k Salaru a prepravil se zpatky do Uyuni, abych mohl rozeslat tyto "novosti".Zitra ve 3:30 rano vyjizdim vlakem na hranise s Chile, uzit si alespon na dva tydny atakamskeho poustniho klimatu And... Mejte se vichni pekne, z druheho konce sveta zdravi Filip Melichar PS1: Fotim jak zbesily, snad mi filmy zase nekdo neukradne :-((( PS2: Napiste mi pokud budete mit naladu mi neco sdelit. PS3: Neposilejte mi, prosim, jiz zadne objemne maily (obrazky,vtipky, apod.)! Diky. - 12. 8. 2002 Bolívie, La Paz Vazeni pratele, Tak uz jsou tu opet Filipovic Bolivijske Melicharoviny. Zde budiz tedy zevrubny soupis toho, co se za posledni tri tydny na mem vylete APU 2002 veseleho prihodilo... Vlakovy presun z bolivijskeho Uyuni na chilske hranice byl poznamenan vice nez ctyrhodinovym zpozdenim (neni nic lepsiho, nez cekat ve vymrzle cekarne od tri rano s partickou bolivijskych spolucestujicich :-)), nicmene po vychodu slunce se dal vlak konecne do pohybu a po dvou hodinach vystoupila teplota uvnitr vagonu dokonce nad bod mrazu. Led z oken jsme oskrabali kreditkou jednoho Svycara. Prulez pres hranice v Ollague trval diky dukladne praci chilskych celniku az do vecernich hodin. Chvilku pred pulnoci me pak bus zanechal ve vesnicce Chiu-Chiu kousek pred Calamou. Den stopovani a dva dni chuze pres hory me dovedly ke gejzirum El Tatio (4300 m.n.m.), v te dobe po silnici nedostupnych diky snehove kalamite. Snih uz bohuzel odtava, dorazili i prvni turiste. Jeste dopoledne nastesti vysmahli, a tak byl cely den klid. V ramci fyzicky jsem se vratil stenou pesi cestou a odstopoval do Chuquicamaty, mesta u nejvetsiho medneho dolu na svete stejneho jmena. Diky obrim vysypkam do dvou let mesto Chuqui zanikne (nezasypou z povercivosti pouze hrbitov), tak jsem to jeste stihnul. Prohlidka dolu a presun do San Pedro de Atacama zabraly cely den. V soucasnosti preturistenem San Pedru nechavam cast veci a nasledujici 4 dny se toulam po pousti v okoli vesnice, k videni jsou pisecne duny, jeskyne a bloky soli v pohori Cordillera de la Sal, plamenaci hnizdici v lagunach na solne panvi Salar de Atacama a vsude je spousta jemneho prachu rozfoukavaneho kazdodennimi poryvy vetru. Nalezite naimpregnovan prachem a zrnky pisku jsem se vratil do San Pedra de Atacama. Stopem pres Atakamskou poust jsem se presunul vice na sever, pres mesta duchu byvalych tezebnich spolecnosti dolujicich z pouste ledek, az do Aricy. Primorska Arica je oficialne nejsussin mistem na Zemi a drive patrila Peru. Udolim reky Lluta jsem se behem par dni vysplhal do vesnicky Parinacota a ve stinu vulkanu Payachatas (chilska dvojcata) proslapnul cestu k jezeru Chungara (4600 m.n.m.). Cela oblast je pokryta NP Lauca, zije tu spousta vikuni, lam, alpak a guanak (vse velbloudoviti mistni) a kralikum podobne viscachy. Diky tomu, ze NP zvirata opravdu chrani, zije u jezer i spousta ptaku. Slunicko dovede v teto vysce poradne sezehnout. Za dalsi den chuze a stopu jsem se probojoval pres chilsko-bolivijskou hranici a za tmy dosel do vesnicky Sajama, kde prave probihaly bujare oslavy Dne nezavislosti Bolivie (6. 8.). Pri prochazce za gejziry nasledujiciho dne jsem se seznamil s partou biochemiku, kteri zde sbirali vzorky vody a ras (a mj. varili v gejziru vajicka :-)). Prevazne jsou to Bolivijci, ale celemu projektu sefuje profesor ze svedske university v Lundu. Rozbil jsem tabor u jejich base campu chytre situovanem u prirodnich termalu s vyhledem na nejvyssi kopec Bolivie Sajama (6542 m) a pred par dny se spolecne s celou expedici dopravil do La Paz. V La Paz se pres prumernou nadmorskou vysku nejakych 3800 m. dycha uplne v pohode a je tu nadherne, nad mestem se sklani zasnezene vrcholky. V patek jsem vyridil prodluozeni viza a dalsi nalezitosti, o vikendu se potoulal po okoli La Paz (sopecny vrcholek Muela del Diablo a predkolumbovske kultovni mesto Tiahuanacu) a dneska konecne zase huuuraaa na hory! Krzeva mesto Sorata se pujdu na cca dva tydny projit do Cordillery Real severne od La Paz a pak se uvidi... Jinak se tu nic nedeje, mam se dobre, skvele tu vari a pocasi taky ujde :-))) Mejte se vsichni skvele, z ridkeho jizniho vzduchu zdravi Filip Melichar
- 10. 9. 2002 Argentina, Salta Vazeni pratele, Tak uz je tu treti - a myslimm posledni - dil Filipovic Bolivijskych Melicharovin. Presne po minulem "vydani" prislado Prahy velka voda, snad se to ted nebude opakovat... Timto prijmete, prosim, zaroven mou omluvu za neucast na odbahnovacich vysusovacich brigadach, o nichz mi prislo avizo mailem, mam to do Evropy trochu z ruky. V Novem Svete take nebylo obcas pocasi nic moc, ale porad vic v pohode nez v Evrope, jen pada vice snehu a vice nepredvidatelne, nez v minulych letech. Posledni ctyri tydny meho vyletu jsem stravil predevsim v horach Cordillery Real v okoli La Pazu, kde jsou trekove moznosti prakticky nevycerpatelne. Prvni, sestidenni prochazkou byla cesta okolo maivu Illampu (6368 m) a Ancohumy (6427 m), coz spociva v tom, ze je potreba prelezt 4 prusmyky (od 4600 do 5040 m, vychazi se ze Soraty ve 2700 m.n.m.), mezi kterymi se vzdy sestupuje do propastnych udoli alespon o vyskovy kilometr nize. Cestou prakticky neni moznost cokoliv kloudneho dokoupit a je tedy treba tahnout hafo jidla s sebou. Cely klasicky tydenni trek jsem o den zkratil, abych se tak vyhnul oblasti, kde mistni bandite radi prepadavaji turisty a obiraji je o vse, vcetne cestovaciho vybaveni. Posledni den jsem po celodennim pochodu sesel ze zasnezeneho prusmyku Calzada az na Altiplano. Pocasi trochu silelo a od cca 4000 metru zapadly pres noc hory snehem. Z diry /velke vesnice/ zvane Achacachi jsem se briskne prepravil do Copacabany na brehu jezera Titicaca (3820 m.n.m.) u peruanskych hranic, abych za dalsi den dosel k prulivu Yampupata oddelujicimu Ostrov Slunce (Isla del Sol) od pevniny. Vykoristujice starika s veslici jeste s jednim Francouzem jsme se preplavili na ostrov. Na ostrove se pry zrodilo samotne Slunce (Mesic ma tak svuj ostrov, ale o kousek dal), a tak jsou tu k videni ruiny nekolika inckych palacu a dalsi pozoruhodnosti. za dva dny se da ostrov cely v pohode projit - pesky, na ostrove neni ani jedine auto, co by taky dalalo nekde, kde nejsou silnice :-))). Vratil jsem s do La Pazu a zacal poradat hvezdicovite vypady do jeho okoli. Prosel jsem si tak treky Choro (sestup ze sedla Chucura (4859 m) do vesnice Chairo o 3250 metru nize v paradnim pralese), v pruvodcich nepopsany prechod ze sedla La Cumbre do udoli Zongo (se suprovymi vyhledy na 6088 m vysoky Cerro Huayna Potosi a s nalezite osklivym pocasim prvni dva dny chuze - dest, kroupy a snih byly pekna kombinace na cvik moralu) a nakonec 52 km dlouhy trek Takesi, ktery z velke casti prochazi po pred- nebo incke stezce (=kameny dlazdena perfektne postavena dalnice napric pres hory, co tu vydrzela prakticky bez udrzby peknych par stovek let). Uzasne horske klima mi pomerne slusne odrovnalo spacak, protoze jsem nocoval prakticky stale okolo 4500 m.n.m. a tedy v mracich, jejichz vlhkost peri zrovna moc nepreje... Jestli se sem nekdo v budoucnu vypravite trekarit, vemte si radeji dobry spacak z duteho vlakna nebo perak s Gore-Texovym vnejsim matrosem, nebude vam v noci kosa :-))). Posledni bolivijsky vikend jsem stravil se svymi lapazskymi prateli v Potosi, kde se konala kazdorocni tanecni fiesta Chutillos, pri ktere se cely vikend tahnou pres mesto davy tanecniku (a tanecnic :-))) s kapelou, protancovavajice si cestu kolonialnimi ulickami. Den po fieste jsem si vylezl na Cerro Rico, kopec nad mestem, ze ktereho se od roku 1545 kuta stribro a dalsi kovy a porad je co tezit... La Paz jsem finalne opustil v nedeli a busem a nocnim vlakem se pres Oruro dopravil az do Villazonu na bolivijsko - argentinskych hranicich. Tyto posledni obsahlejsi zpravy posilam z hlavniho mesta severoargentiske provincie Salta, kde si uzivam levneho a dobreho hoveziho, vytecnych cukraren se super kafem a snazim se nepropadnout obzerstvi... Do nedele se (s nekolika zastavkami) musim dostat do brazilskeho Foz do Iguacu, odkud mam letenku zpet do Evropy. V zavislosti na rychlosti stopu z letiste v Mnichove bych mel do Prahy dojet cca 17.9. Protoze na konci zari odjizdim studovati do Strasburku, ozvete se mi, prosim, vsichni, co ode me budete neco potrebovat, abychom to vyridili jeste pred mym odjezdem. Promitani diaku bych pak videl asi nekdy v prubehu zimy... Mejte se vsichni skvele, z jiznich subtropu zdravi Filip Melichar - 20. 9. 2002 Čechy, Praha-Strašnice Vazeni pratele, Male, strucne a hlavne posledni vydani (alespon pro letosek :-))) Bolivijskych Melicharovin je na svete... Posledni cast cesty ze severoargentinske Salty byla pro me uz velice klidna a s temer maximalnim komfortem, poslednich cca 1500 km pres Argentinu do brazilskeho Foz do Iguacu jsem prekonal rozlicnymi autobusy a cestou se zastavil jen u ruin byvale jezuitske misie v San Ignacio, ktera byla od sveho opusteni nejaky ten patek zarostla v dzungli, nez ji koncem 19. stoleti opet objevili... Zbytky chramu, baracku na bydleni a hospodarskych budov z piskovce pripominaly mesto duchu a neutuchajici lijak se skvele hodil k ponure atmosfere. V san Ignaciu jsem preklepal i mou prvni jihoamerickou zaplavu stanu, kdyz jsem se po nocni bource probudil v docela velkem "jezirku" asi 15 cm hlubokem. Ze San Ignacia jsem prejel busem do Foz do Iguacu. Poslednich par dni meho dlouheho vyletu sice poradne prselo, nicmene alespon pri navsteve brazilske casti NP Iguacu (vodopady, o kterych jsem psal uz drive) se slunicko probojovalo krzeva mraky a ukazalo, co umi. Do Evropy jsem se dostal toto pondeli, stacily k tomu ctyri lety a dohromady necelych 14 hodin uchvatneho cestovani ztisnenou ekonomicku tridou. Behem techto ctrnacti hodin stacili nekde letistni pracovnici zabordelit muj bagl, a tak vyrazim z mnichovskeho letiste na stopa smer CR pouze s tubusem map a svym uzlickem (oficialne male prirucni zavazadlo), co ma 21 kg netto :-)))) Pondelniho vecera jsem v pul devate vecer skoncil ve vesnici Ceska Kubice na Sumave a velmi vtipne preklepal noc (spacak je v baglu kdesi), abych odchytl prvni ranni vlak smer Praha a vystoupil do poledniho ruchu Hlavniho nadrazi o par hodin pozdeji... ...a to je vse, pratele konec flakani jsem doma!!! Muj milovany 26-kilovy batoh mi dorucila Lufthansa v utery vecer az k domovnim dverim ve Strasnicich, cemuz jsem se ani moc nebranil. Usetrilo mi to spousty dohadovani s celniky v Nemecku (pro ty je totiz kazdy mlady clovek cestujici do/z Latinske Ameriky fetak a paserak drog a prebalovat batoh pri kazde policejni kontrole a vysvetlovat, ze yerba de mate neni halucinogen je absurdni a dost otrava). Ma zada to take myslim dost ocenila :-))). Puvodni trasu vyletu APU 2002 jsem sice dost razantne pozmenil (vynechal jsem komplet Peru, navzdory teoretickym vypoctum se to stihnout proste neda), nicmene asi zadne zmeny dodatecne nelituji a spousta veci mi tak v teto casti Jizni Ameriky zbyla na nejakou dalsi cestu v budoucnu. Staci se podivat na zasnezene vrcholky And a je to jasne sem se clovek vratit musi... Hlavne, prosim, nikdo neverte poveram, ze je v techto koncinach nebezpecno v Nuslich je to v noci horsi nez v cele Bolivii dohromady! Je to pohoda, jedine co v jiznim raji clovek potrebuje je trochu spanelstiny (bez ni to fakt nejde), cas (prestoze jsou lide, kteri poznaji napr. Chile a Bolivii za dva tydny jak, to nevim, ale asi to jde...) a nejaky ten chechtak na letenku (na preplavani fest daleko). Dalsi informace k cestovani po jiznich krajich si budete moci pripadne poslechnout na nekterem z (nejspise zimnich ci jarnich) promitani, ktera behem behu pripravim a vcas oznamim mailem. Jeste take dekuji vsem, co mi behem prazdnin napsali par radku z nasi male stredoevropske zemicky a na druhe polokouli me tim moc potesili. O to, ze jsem na vyletech po horach nepromokl a nezmrzl se dosti zasadne zaslouzila firma Warmpeace, ktere timto dekuji za letosni podporu v podobe poskytnuteho skvele funkcniho vybaveni do fakt hnusnyho pocasi. ...za chvilku bude pet rano, tj. pulnoc v Brazilii, asi bych mel jit uz spat, takze se mejte vsichni fajn, ze Strasnic zdravi Filip Melichar - 1. 9. 2004 Peru, Arequipa Vazeni pratele, ...po necelych dvou letech opet posilam zpravy z cest, jsou tu opet FILIPOVIC MELICHAROVINY. Pri dvou minulych vyletech do Latinske Ameriky nejak nebyl cas na dlouhe rozepisovani se, protoze byly z velke casti pracovni... Prvni z nich vedla severneji, nez je u me obvykle: do Mexika, Belize a Guatemaly; druha do peruanske Amazonie a Bile Kordillery na sever od Limy. Promitani diapozitivu z obou cest se samozrejme uskutecni, jen je otazkou kdy :-)))) Pracovni by se dala nazvat i ma letosni letni cesta na JIH. Z Prahy jsem odletl pred temer dvema mesici a kridla italskych aerolinii me zanesla do Buenos Aires. Odtud jsem jel jiz klasickou pozemni cestou pres sever Argentiny do bolivijskeho La Pazu. Behem nekolika zde stravenych dnu jsem si zasel na kopec jmenem Chacaltaya (5392 m), do Mesicniho udoli a okusil atmosferu prvniho hostorickeho referenda v zemi (nastesti nenastaly zadne nepokoje, Bolivijci to pojali jako piknikove-vychazkovou nedeli...). Nasledne jsem se presunul po brehu Titicacy do Peru, castecne dovyridit vse potrebne a castecne si sam projet mne nezname useky trasy, kterou jsem nasledne absolvoval s partou ceskych vyletniku. V minulych trech tydnech jsem se tedy staral skupinku ceskych turistu. Projeli jsme prevazne peruanske kolecko (do Bolivie jsme zaskocili jen na par dni), po pamatkach i prirode Strednich And. Vylet jsme (pochopitelne) zakoncili v Cuscu a okoli. Prestoze nam na Machu Picchu lilo jako z konve, bylo tam moc pekne (a malo lidi) a okolni destny/mlzny prales se moooooc pekne zelenal... Ti z Vas, kteri si budou chtit prohlednout strucny itinerar zajezdu, necht navstivi web CK S.E.N.. Uz asi mesic mi chodi od kamarada zpravy z pozemni cesty do Pakistanu a je vic nez zabavne pozorovat, jak jsou si tyto dve tak vzdalene zeme podobne: nemyslim tim jen nehoraznou prezamestanost, ale i zdanlive nefungujici system, ze ktereho se muze Evropan zblaznit (jen do te doby, nez zjisti, ze i kdyz se zblazni, tak se vyrizovani neurychli), a ktery nejak zazracne opravdu "funguje"... Take je komicke sledovat, jak se spanelske neodpustitelne "manana" dovede zmenit na "okamzite" - vse je jen otazkou penez/vyse uplatku (naopak ve Spanelsku tohle nefunguje...). No a pak jsou veci (a lide), se kterymi nikdo nehne (natoz pak nejaky Gringo), stejne jako v Pakistanu... Parta mych klientu odletela do Evropy v sobotu v noci. Pri nasem casnem sobotnim preletu z Cusca do Limy byly krasne videt zalednene kopce Bile Kordillery, a tak jsem si udelal jednodenni (tzn. noc v nepohodlnem busu + den chuze + noc v nepohodlnem busu) vylet k jezerum Llanganuco. Tato jezera jsou Cechum nechvalne znama, protoze prave zde v r. 1970 zasypala lavina kameni a ledu celou CS. horolezeckou expedici na Huascaran, nejvyssi to horu Peru (6768 m)(lavina sjela prave ze Severniho Huascaranu). Nadeje na bezoblacny Huascaran se zacaly rozplyvat s rozednenim. Vyjel jsem busikem asi 20 km nad jezera, do sedla Portachuelo (cca 4800 m). Zde uz snezilo a cestou k jezerum se akorat snih zmenil na dest. Vyhledy mizerne... No a tak to bylo cely den :-))) Odpoledne jsem se zastavil u pomniku horolezcum (prevazne evropskym), kteri se z And nevratili... Stopem (pochopitelne placenym) jsem se vratil do vesnice Yungay, jeste pred zapadem sluce se malinko vycasilo a slo zahlednout vysoko polozene ledy Huascaranu a Huandoye :-))) Po servisnim dni v Lime prejizdim pres noc a cast dne do Arequipy, kde krome paradniho kolonialniho centra, vyhledu na sopky Chachani a El Misti a vybornych lamich steaku na Plaza de Armas nemam nic na praci, a tak vecer pojedu k jezeru Titicaca, abych prekrocil hranice do Bolivie a pokracoval na jih, snad az do Patagonie... Mejte se vsichni pekne, z jihu zdravi Filip Melichar - 15. 9. 2004 Argentina, Ushuaia Mili pratele, Po dvou tydnech vas opet zdravim z jiznich kraju. Poslednich par dnu se toulam po uplne nejjiznejsim konci sveta, jak to jen (krome Antarktidy) jde... Cesta z peruanske Arequipy az sem byla zdlouhava. Nocnim autobusem jsem se dostal az na bolivijske hranice v Desaguaderu. Dorazili jsme tam uplne nepochopitelne ve ctyri hodiny rano, prestoze hranicni prechod se otvira az v osm hodin. Venku mrzne a fouka vitr... Je otevrena jedina restaurace, ma trzbu jako hrom, vsechno za polostudene caje a kavy. Po absolvovani nekolika nesmyslnych front na vystupni (resp. vstupni) razitka a imigracni karty a policejni prohlidky (jestli nevezu drogy :-))) jsem se ocitl v Bolivii a docestovat mikrobusikem do La Pazu byla uz jen prochazka ruzovou zahradou. V La Pazu se nemozne stalo skutecnym a podarilo se mi sehnat listek na vlak hned na dalsi den, z Oruro na bolivijsko-argentinske hranice ve Villazonu. Obehl jsem vse potrebne a druhy den rano vyrazil do Oruro. Vlak vyjel PRESNE podle jizdniho radu a po celou dobu jizdy ho dodrzuje, navic FUNGUJE TOPENI (!!!!) ? nejsem si jist, zdali snim, ci bdim, tohle se mi (a jel jsem na teto trase asi poctvrte) jeste nestalo... Ani jsem nepotreboval spacak na prikryti. Presel jsem hranice (tentokrat bez imigracnich papirku a jinych problemu) a zakoupil listek na bus do Buenos Aires. S jednim prestupem trvala cesta den a pul, s nalezitym pohodlim a jako vzdy s uzasnym vyberem americkych a cinskych filmu na videu... V Buenos Aires jsem se moc neohral, prespal jsem dve noci a uz si to valim se spolecnosti Pinguino na jih. Autobus ani nebyl plny, mozna to bylo tim, ze Pinguino je levny tucnak, se sluzbami jako na ledovci (tj. bez velkych pohodlnych sedacek, bez videa, bez snidani a veceri, bez prilisne regulace teploty v autobuse), ale cernou sladkou kavu a teply sladky napoj (ostatni spolecnosti maji vychlazeny) po celou dobu cesty Pinguino muze nabidnout... Mimoto jsme cestou vymetli vsechna provincni mestecka. Po 36 hodinach kodrcani jsme prijeli do Rio Gallegos, nejvetsiho argentinskeho mesta na jihu pevniny. Do Ohnove zeme jiz pokracuji stopem, do Ushuaia je to 781 km. Magallanesuv pruliv se prejizdi v Chile (neni na uzemi Argentiny), pak se silnice opet staci na vychod do Argentiny (Ohnova zeme patri jak Chile (zapadni cast), tak Argentine (vychod)). Jelo se mi docela dobre, na dve auta jsem se dostal (bohuzel uz za soumraku) do Rio Grande, 200 km pred Ushuaia. Protoze foukal silny vitr a byly vysoke vlny, museli jsme docela dlouho cekat, nez mohla lod cestujici pres Magallanes vubec priplout. Do Ushuaia jsem dostopoval v patek po poledni. Na vikend jsem se vydal na okruzni trek Circuito Martial, ktery obchazi maly horsky masiv nad samotnym mestem Ushuaia. V Ushuaia mimochodem zije cca 40 tisic obyvatel a mesto se pysni prizviskem ?nejjiznejsi mesto na Zemi? ? pupek sveta! Minule utery a stredu napadlo pomerne hodne snehu, udajne nejvic za celou zimu. Je docela teplo (az +8 st. C.), snih je mokry a moc dlouho asi nevydrzi. Na zacatek treku jsem se dostal stopem a jeste jsem nastoupal par set vyskovych metru, nez zapadlo slunce. Snih se bori, je ho cca metr, vyhloubit esusem diru na stan byla docela fuska... Navaril jsem si spousty jidla, abych odlehcil batohu :-))))) Nasledujiciho dne dopoledne zacalo lehce prset a foukat silny vitr v dlouhych nepravidelnych poryvech. Cesta Oveccinym udolim (Canadon de la Oveja) (zdravim Ovejitu!!! :-))) je pro zimni pochod prakticky neznacena (pry jsou tam turisticke znacky na zemi na kamenech, jak dumyslne...), pokud se mi podarilo vubec jit po ceste, potkal jsem zhruba kazdy kilometr kousek igelitove pasky omotane na stromu... Cela spodni cast udoli je zalesnena = prales, coz je prostredi pro nedomorodce dosti orientacne narocne, hlavne kdyz pod snehem i mista, kde je cesta nevypadaji jako cesta (neco jako prochazka Boubinem, kdyz v Jiznich Cechach nahle napadne 1 metr snehu...). Hodnotil bych to jako vychazku dosti narocnou ;-)))). V pozdnim odpoledni jsem se snehem dobrodil do sedla Paso del Caminante a prehoupl se na nedotcenou severni stranu masivu. V sedle foukal tak silny vitr, ze se nedalo temer ani jit, odpocivam pod sedlem. Nikde nikdo, jen snih, led, ricka v udoli... Nekolikasetmetrovy sestup do udoli Andorra (Valle Andorra nebo take Valle Grande) byl opet a la brodeni se snehem a prelezani milionu padlych stromu s obcasnym propletanim se bukovymi hustniky (skoro lepsi, nez klec mezi Malou a Velkou Studenou dolinou v Tatrach, Zbynovi s Mazankem by se to zajiste libilo :-)))) Nocleh jsem zvolil ve vodou nasaknutem lese u Andorrskeho potoka, coz je stale sussi varianta, nez snih, na ktery pres den prselo, a pod kterym je bahno. V NP Tierra del Fuego je obecne zakazano rozdelavani ohnu. Za soucasneho stavu by bylo asi potreba nejen zdatneho skautskeho umu (alespon 7 bobriku za rozdelavani ohne v lese), ale i plneho batohu brezove kury... Posledni, ctrnactikilometrova, etapa udolim Andorra se podle pruvodce (Lonely Planet ? Trekking v Patagonskych Andach, ed. 1998) zdala byti jednoduchou, jen po strance orientace trochu svizelnou. Stejne jako predesly den neodpovida knizni popis trasy a jedinym ukazatelem spravneho smeru je proud potoka. Bobri si v techto koncinach dosti vyhrali, kazdou chvilku tu clovek narazi na obydlenou/funkcni hraz nebo zbytky nejake stare. Tyto pasaze se stridaji se spatne prostupnym pralesem, ale tu a tam mam pocit, jako bych sel i po ceste... ne na dlouho :-)))) Okolni krajinky si v nicem nezadaji s Kanadou nebo Aljaskou. Je take docela zima, prestoze sviti slunce. Boty mam promocene jiz od vcerejska, nekolikrat jsem se zaboril do bahna az nad kotnik... Ve spodni, jiz mnohem sirsi, casti udoli zmizely stromy a zacala raseliniste. Krome jine barvy tekutiny prosakujici do bot (= svetlejsi, nez bahno) zadna zmena, cesta pro jistotu znacena neni. V lete se tu pry nejaci dva borci ztratili a nasli je az za mesic, v Chile (Rakusana a Izraelce ? co se ti Izraelci na vojne uci , kdyz se ztrati v lese???), oba zive (podle mistni sekce Andskeho Klubu je to spis vyjimecne)... Po jednom odpocinkovem dni v Ushuaia jsem zasel jeste na uplny konec silnice c. 3 (vedouci po pobrezi z Buenos Aires az sem), do komercne vyuzivane casti NP Tierra del Fuego. Cesticky jsou tu udrzovane, nikdo se neztraci a priroda fantasticka. Nocoval jsem na hranici Chile a Argentiny u jezera Roca (to se pochopitelne nesmi, ale co by nejaky oficir v takove zime a v nitru lesa delal, ze? :-)))) a dnes odpoledne zasel k zalivu Lapataia, kde konci silnice, a kde je takova ta cedule, u ktere se vsichni turiste tak radi foti... Na Aljasku je to pres 17.000 kilometru. Zitra jdu na stopa zpet na sever a huraaaa do Chile :-))))) Diky vsem, co pisi. Mejte se fajn, od tucnaku zdravi Filip Melichar - 1. 10. 2004 Argentina, Buenos Aires Vazeni pratele, po dvou tydnech vas opet zdravim z jiznich kraju, kde prave zacalo jaro. Muj vylet se nevyhnutelne krati, a tak jsou tyto Melichar-noviny posledni casti vypraveni z letosniho leta... Jsem zpet v Buenos Aires, do Evropy odletam zitra odpoledne. Vetsinu z poslednich 14ti dnu jsem stravil v Chile. Cesta do Punta Arenas (nejjiznejsi velke chilske mesto) mi z argentinskeho Ushuaia travala dva dny, prvniho dne stopovani jsem se dostal jen do Rio Grande, 80 km od hranic s Chile. Jezdilo hrozne malo aut, a protoze bylo dost zima, vetsina vyletniku jela jen 30 km za mesto do lyzarskeho strediska Cerro Castor vyuzit posledniho letosniho snehu. V Rio Grande, na uplne plochem pobrezi foukal ledovy silny vitr, poprve za posledni rok a pul jsem musel zavetrovat stan. Nasledujiciho dne jsem prejel na dve auta az do Punta Arenas. Cestou si na me smlsli chilsti celnici - haklivi na dovoz ovoce a zeleniny - a vitezoslavne mi po prohrabani celeho baglu zabavili (a urcite snedli ;-)) jablko a cibuli. V Punta Arenas bylo pocasi jako o nepovedenych Vanocich v Praze: zima, vitr, lehce snezilo a mokry snih sedivel v ulicich. Ubytoval jsem se ve spelunce s honosnym nazvem "Patagon-Inn" a pobiham po meste a snazim se sehnat mapy NP Torres del Paine a zasoby na trekking. Vetsina obchodu je bohuzel zavrena, protoze Chilane maji prave statni svatky (Den nezavislosti, apod.), tudiz se nejvice prodavaji dva artikly: chilske vlajky a CHLAST. V noci napadlo asi 10 cm mokreho snehu, vitr duje o 106 a ve meste jako 1.1. rano, obcas se v te zime povaluji opilci ze vcerejska. Na stopovani je dnes mrtvo, nasedam na autobus a za tri hodiny se ocitam v Puerto Natales, mensim pristavnim turistickem meste 130 km od NP Torres del Paine. Kupodivu tu sviti slunicko, ale vitr neutichl. Po sehnani vsech potrebnych informaci pres dopravu z Puerto Natales smerem do Argentiny (pro pozdejsi prejezd) vyrazim stopovat smer NP, protoze jediny bus tam v zime (=ted) jezdi rano. Uspesnost stopnuti auta se zde pohybyje mezi 50 a 80 %, kdyz uz nahodou neco jede, neni problem se dostat... Blahorecim vynalezci autobusovych zastavek, kam se da na hlavnich krizovatkach schovat pred silnym patagonskym vetrem. Do narodniho parku jsem se do vecera dopravil, dokonce se zastavkou na dvou vyhlidkach, na kterych nebylo nic videt - cele hory jsou v mracich a obcas trochu snezi. Jeste jsme zajeli na JV okraj jezera Grey, kde se u brehu povaluji ledove kry, puvodne odlomene ze stejnojmenneho ledovce. Setmelo se a mi "prepravci" me nechali na vstupni brane parku, u Portada Sarmiento.
19.9.
20.9.
21.9.
22.9.
23.9.
24.9.
25.9. Za soumraku prichazim k refugiu El Chileno v udoli Ascencio. Placeny kemp, ze ktereho se musi odejit ve 4:30 rano, aby clovek stihnul svitani na vyhlidce 2 hodiny vzdalene me nijak nelaka, a tak po odpocinku pokracuji - uz s celovkou - smerem ke Campamento Torres. Bahno na cesticce pomalu zacina mrznout a mesic sviti tak, ze baterka skoro neni potreba. Podarilo se mi minout nenapadnou odbocku na taboriste, a tak jsem vystoupal az na celni morenu, ktera je primo proti zulovym vezim (= vyhlidka). Muzu si alespon rano prispat :-))) Obloha je uplne jasna, zima je vykoupena jen super vyhledy na Torres. Zabivakoval jsem na plochem kameni primo na hrbetu moreny a uvaril veceri. Je pulnoc a jsem na jednom z nejkrasnejsich mist na Zemi...
26.9. Dve noci a jeden den cesty do Buenos Aires: sluzby Pinguina stejne jako cestou na jih. Uplne rozlamany prijizdim v utery do Buenos Aires a pomalu se regeneruji a ohrivam, protoze tady uz je opravdu jaro, spis jako zacatek leta v Praze... Jen chozeni po asfaltu je jaksi mnohem unavnejsi, nez Patagonie... Shanim vse potrebne na dalsi cesty a zitra, zitra letim do Evropy... ...koukam, ze jsem se zase nejak rozepsal, tem, kdo to docetli az do konce blahopreji :-))) Pro lepsi orientaci se muzete podivat na mapy, ktere jsem v rychlosti nasel na internetu, a ktere jsou umisteny zde:
TAK to bude (alespon pro dnesek) vsechno. Dekuji vsem, kteri se mi behem cesty na mail ozvali. V Praze budu mit pristup k e-mailu omezenejsi, nicmene si rad Vase pripadne pripominky, dotazy, apod. prectu a casem na ne odpovim... Mejte se pekne, z nejlepsiho kontinentu na Zemi zdravi Filip Melichar - 14. 9. 2005 Venezuela, Merida Milí přátelé, Téměř po roce jsem se opět dostal k sepsání latinskoamerického občasníku - Filipovic Melicharovin, zpráv z mých cest po J. Americe. Omlouvám se všem, kterým jsem slíbil nějaké čerstvější zprávy, že píši až teď... Jak jste poznali z názvu, nacházím se v těchto dnech ve Venezuele. Využil jsem letenky přes Caracas, abych zde na tři týdny zůstal na prázdniny. Mí drazí klienti, které jsem doprovázel v Peru a Bolívii, odletěli do Prahy před dvěma týdny. Mimochodem zdravím všechny Radky, které mají dneska svátek, přestože v Čechách už je teď zítra a svátek má někdo jiný... Mé první dojmy z Venezuely byly nevalné, což bylo částečně způsobeno střevními nepříjemnostmi, které jsem si přivezl společně s vodou z letiště v peruánské Limě. Proplížil jsem se přes sluncem rozpálený Caracas a hned první den večer nasedl na noční bus do Meridy. Merida má stejnou nadmořskou výšku jako Sněžka, což je v tropech úroveň, od které se dá normálně fungovat, níže je vedro a dusno. Merida je hlavním venezuelským outdoorovým centrem, leží v údolí mezi dvěma hřebeny And, na hory je to kousek. Hned u posady (posada = hostel), kde bydlím, začíná nejdelší a nejvýše položená lanovka na světě. Vede na Pico Espejo (4765 m) a v padesátých letech 20. století ji zde postavili Francouzi. Co by kamenem dohodil od Pico Espejo je i nejvyšší hora Venezuely, Pico Bolivar (5007 m). Žaludek se dal do pořádku a hned je tu radostněji. Celý den a půl jsem strávil sháněním PB-kartuše k mému plynovému vařiči. Z nějakého důvodů zde nejdou sehnat šroubovací kartuše typu VAR, které se jinak prodávají všude (resp. od Peru až po Patagonii). Nakonec mi takovou orezlou a omlácenou chudinku kartuši prodali v jedné místní cestovce - neměli k ní vařič :-))) Můj první výlet vedl - samozřejmě - okolo Pico Bolivaru. Z turistického piknik-plácku La Mucuy jsem se nejdříve vyšplhal cca výškový kilometr k laguně Coromoto (3200 m). Cestička vedla pralesem se spostou lišejníků a bromélií a pak volně přešla do bambusového háje, který byl vskutku příjemný na pochůzku, hlavně když ve dvě odpoledne začalo pršet. Bylo to jako prohánět se polem zmoklé kukuřice na konci léta (teplota cca 10 °C). Po překonání čelní morény, u laguny Coromoto, se rozpršelo ještě o něco víc, aby byla stavba stanu veselejší... I přes několik nočních přeháněk mi do mého 15 let starého stanu nenateklo, impregnace přeci jen byla k něčemu dobrá. Ráno sluníčko. Vyrazil jsem do prudkého kopce, teď už krajinou bez stromů, jen občas přes nějaké to křoví. Ledovcem kdysi parádně ohlazená skála už stačila trochu obrůst houštím a tisíci barevných kytek. Pomalu jsem se vydrápal až k laguně Verde (Zelené jezero, 4000 m), která patří ke větším ledovcovým jezerům v oblasti. Přímo nad ní se honosně skláněl Pico Humboldt s ledovcem pod vrcholem (4942 m). V této části hor je až kýčovité počasí, mraky zůstávají níže v údolí a sem se přes silný vítr moc nedostanou... V rámci aklimatizace jsem poodešel k ještě výše položenému jezírku El Suero (4200 m) a rozbil zde tábor. Nad lagunou El Suero na skále visí malý zbytek ledovce, který dříve zabíral značnou část svahu Pico Bonpland (4883 m) a jeho vody stékají do jezera. Slunce zapadlo a přišla zima. Venku je 3,4 °C, ale není zbytí a musí proběhnout koupel. Poprvé v životě se mi ledovcová voda zdála tepla, naštěstí nefoukal moc vítr :-))) Následujícího dne jsem nikam moc nepospíchal a pořádně si vychutnal skvostné výhledy na kopce Bonpland s Humboldtem, po překonání malého sedla byl občas mezi mraky vidět i samotný Pico Bolivar. Za krásného slunečného počasí jsem zakempoval v cca 4400 metrech nad mořem. Pořád se nic nedělo a bylo hezky, opalovačka na sluníčku... A v šest večer se zástup kupovitých jižních mraků rozhodl vypršet přímo nad mým ležením... První polovinu noci bouřilo, druhou prozměnu mrzlo :-))) Ráno ani hezky, ani ošklivo, kde se vzal, tu se vzal, v 6:34 AM u mě před stanem zaštěkal pes! Byl až moc přítulný na to, jak byl zablešený, a tak jsem si ho držel raději dál od sebe a od věcí (blechy psí sice na člověka nejdou, ale trekové hůlky se hodí i jako taková distanční pomůcka :-))) Už jsem si zvykl, že mapa od strážců NP zřejmě není pro turisty (podle toho, jak byla značená stezka, byla nejspíš pro kamzíky, cesta vedla úplně jinudy...), řídil jsem se tedy více podle přede mnou uhánějícího psa a také selským rozumem. Chvíli před polednem jsem se po skále vyškrábal k horní stanici lanovky na Pico Espejo. V kafetérii jsem si dal předražené (a nepříliš dobré) kafe a čokoládu a odsunul se na vítr, pozorovat, jestli z mraků nevykoukne kopec kopců - Pico Bolivar. Moc se mu nechtělo, ale občas vítr mraky trochu rozehnal... Odpoledne ve znamení sestupu 1400 výškových metrů nejvíce poznamenalo kolena a nízké mraky,ze kterých bez ustání pršelo, neumožňovaly žádné dalekosáhlé panoramatické výhledy. Za deště a 7 °C procházím sedlo Alto de La Cruz (4250 m) a po široké stezce scházím do údolí krajinou, které se říká PARAMO, konkrétně Paramo de Los Nevados. Krajina je úplně vyčištěná ledovcem (žádné kameny, morény, nic...), beze stromů, občas se objeví zakrslé křoví a spousta kytek, které jinak krajinu zdobí, působí jakoby začarovaně... Cesta vede po stezce, kudy vozí domorodci turisty na mulách z předposlední zastávky lanovky (Loma Redonda) do horské vísky Los Nevados. Několik MULATEROS prošlo kolem, když jsem za silného deště stavěl před setměním stan. Do vesnice Los Nevados mi zbývaly dvě hodiny chůze. Dorazil jsem akorát na oběd, který nebyl ničím výjimečný (kuře + fazole + rýže + rajče + místní placka AREPA (něco jako tlusté indické čapáti :-))), snad jen tím, že jsem ho nemusel vařit... Los Nevados je malá vesnice, cca 200 obyvatel, 15 posad (ubytování), kostelík, Bolivarovo náměstí, a to je vše. Zapovídal jsem se s jedním Francouzem a jeho místním průvodcem a v pozdním odpoledni odcházím směrem k vesnici El Morro, 24 km vzdálené. Těchto 24 km je sjízdných pouze jeepem 4x4, a protože Los Nevados mají punc TURISTICKÁ VESNICE, platí se za svezení v přepočtu cca 180,- Kč. To mi přišlo hodně, radši ty peníze někde projím, řekl jsem si... :-))) ...a tak jsem šel až do večera a ještě druhý den do 11 hod. dopoledne, než jsem si odchytil jeep, který jel do Meridy za cca 30,- Kč (normální cena - 40 km jízdy). Cesta byla sama zatáčka, naštěstí jsem moc nejedl, tak jsem to přežil. Jiná situace byla u domorodců: jedna z mladších dívenek se sice správně rozhodla včas odložit svou snídani z okna, bohužel seděla vpředu a snídaně se k nevůli těch sedících vzadu (např. mě) vrátila do jeepu jiným okénkem... Ale dojeli jsme! :-))) Takto nějak tedy vidím Venezuelu, resp. její jen strašně malou hornatou část, během prvního týdne pobytu... Jsem teď opět v Meridě a o dalším výletu do hor vám napíšu příště, stejně je tento mail už tak strašně dlouhý, že pokud jste to dočetli až sem, smekám... Mějte se pěkně, ze západu + trochu na jih zdraví Filip Melichar - 28. 9. 2005 Čechy, Praha Ještě než jsem odjel z horského státu Merida, udělal jsem si dva malé výlety do okolí, do NP La Culata a NP Laguna de Mucubají.
NP LA CULATA Nejvyšší horou NP La Culata je Pico Pan de Azúcar (4600 m). Od konce silnice ve třech tisících je to na planinku pod horou 1200 metrů převýšení po velice dobré cestě, a tak štreka rychle ubíhala. Poslední prudké stoupání do sedla ve 4200 m jsem si dal hnedle dvakrát, nejdříve s batohem a pak ve stylu Nordic walking, když jsem se vracel pro ztracenou čepici. Poměrně brzy jsem rozbil tábor a za dohledu tří krav (kde se tu vzaly, ví bůh...) vařím večeři. Budík jsem si dal na pátou na ráno. Během noci začalo pršet a zesílil vítr. V pět žádná změna. Bohužel ani v šest, sedm, osm... Silné poryvy větru mě donutily vylézt ven a natáhnout alespoň jednu šňůru ke stanu. Občas je mezi mraky vidět vrchol Pico Pan de Azúcar, pyramida písku, kterou kolem desáté ráno pocukroval čerstvý sníh. V půl jedné to vzdávám. Přestalo na čtvrt hodiny pršet, tak jsem rychle sbalil stan a opět za deště vyrážím cestou necestou přes morény roztroušené po údolí. Sice se značným zdržením, ale stále se mi daří držet se mapy. (Mimochodem "mapa" je vskutku přehnaný termín pro fotokopii čehosi, co nemá ani pořádné měřítko a disponuje vrstevnicemi po 100 metrech výšky - na plateau posetém několika desítkami naprosto stejných morén :-))) Kvůli mrakům se nelze zorientovat podle vzdálenějších kopců, a tak věřím, že jdu správně a jsem vděčný za každého (přestože v 80 % osamoceného) kamenného mužíka či poryv větru, který mraky jednou za čas rozfoukne. Přes sedlo ve 4400 metrech jsem přepadl do jiného údolí. Dokonce do správného. Přestalo pršet a se všemi těmi mraky vypadají lesy FRAILEJONES skoro hrozivě, jako zkamenělá armáda z jiné planety. V této oblasti jsem se setkal s nejvyššími kousky, údajně i několik set let starými (říkal jeden průvodce z Meridy). V pěkně podmáčeném údolí jsem zamířil k ledovcové laguně Carbonata. Odsud už měla být cesta lépe rozpoznatelná. CHA CHA! Mraky opět až na zem, a tak se držím největší cestičky vedoucí zhruba mým směrem, dokonce sem tam označené mužíky. Samozřejmě se stočila úplně jinam a korekce trasy mě posléze stála spoustu času a sil. Je období dešťů a v reálu je tu cca 2x více jezírek, než za suché části roku a na "mapě" je jich tak 30 %. Čistě podle kompasu určuji směr a pochoduji až do noci. Scházím do údolí a vysoko nad nějakou vesnicí rozbíjím tábor. Tajně doufám, že je to La Musui, kde mají být termály na relaxaci po náročné cestě. La Musui to nakonec nebyla, netrefil jsem to ale jen o kousek a sešel z druhé strany kopce do vesnice Misinta. Abych trochu ušetřil kolena (sestup po prudké betonové silnici není zrovna zážitek), stopnul jsem si projíždějícího Belgičana a nechal se vyhodit ve vesnici Mucuchíes na dně údolí. Hodina busem a jsem zpátky v Meridě. Místo termálů jsem si dal horkou sprchu...
NP LAGUNA DE MUCUBAJÍ Za pomoci několika busíků jsem strávil celé dopoledne dopravou do sedla El Aguila (4007 m). Cestou jsem se zastavil u známé kamenné kaple v San Rafael de Mucuchíes (je snad na všech prospektech propagujících Venezuelu). Ve zmíněném sedle je hospoda, pár stánků se suvenýry, vítr a mraky. Místní fotograf (a la Polaroid) mě přesvědčoval, že zde rozhodně žádný Pico El Aguila není, že se tak říká sedlu - zřejmě tak usoudil podle sochy orla, která je tu hned vedle silnice :-))) Naštěstí jsem se nenechal odradit a po půlhodince (moc mi to nešlapalo) po malé silničce (!) došel na vrchol Pico El Aguila, který sice vůbec není osazen orlem, ani jinou sochou, zato zde trčí tucet telekomunikačních stožárů. Jak romantické! Usadil jsem se na nejvyšší pahorek a ve vzduchu prosyceném mikrovlnami se naobědval. Pro změnu začalo mrholit. Sešel jsem do hospody na kafe a podle instrukcí místních (tzn. jako vždy - nikdo nic nevěděl, pokud už se náhodou dalo někoho zeptat) jsem se vydal směrem k Laguně Mucubají. Mělo to být pět kilometrů, po hodině a půl vyschlým paramem jsem přes bramborová políčka došel do údolí na hlavní silnici. Stopuji směrem k jezeru (resp. v jediném směru, ve kterém by podle reliéfu být mohlo) a zastavilo mi hned první auto. Uvnitř mají plno, vezu se tedy na zadním nárazníku velkého jeepu a přidržuji se za malý jeep (autíčko pro děti) přivázaný na střeše. Naštěstí to bylo jen něco přes kilometr. A jsem tu, v NP Laguna de Mucubají! Je pozdní odpoledne, na nocleh proto kráčím k Laguně Negra, jezeru nad velkým skalním prahem, s bahnitě černou vodou, utopenému v husté tropické mlžné vegetací. Zaměstnanci Inparques - státního správce NP - mají pracovní náplň zajisté rozmanitou, bohužel postrádající takové aktivity, jakými je např. označení stezek v parku . Zato je kažých půl kilometrů poučná cedule, že odpad patří do koše, prípadně že nesmíte trhat kytičky... Čím to je, že mě to vůbec nepřekvapuje??? Večerní dávka deště byla doručena i dnes, po hodině chůze stavím stan kousek nad Černým jezerem. S plynem už jedu nadoraz, ještě vystačil na čínské polévky, a tak jsem je nemusel chroupat nasucho. Následujícího dne jsem se vrátil na hlavní silnici a odstopoval zpět do Meridy. Něco přes 50 km cesty mi sice trvalo 3 hodiny - Venezuelané se moc neměli k tomu zastavovat - ale nakonec to šlo.
CORO Během několika dní zde strávených jsem se pohyboval po městě, odpočíval v hamace v posadě, popíjel dobré kafe... Teploty přes den nad 40 °C byly sice vražedné, ale v okolí Coro se dalo vylézt i na kopce, kde se dalo dýchat... S Polákem Michalem, který do Coro dorazil také z Meridy, jsme se vydali na Cerro Santa Ana (83 m) na poloostrově Paraguaná. Byl to jeden z dobrých příkladů, jakým způsobem jsou sepisovány knížky od Lonely Planet: kromě ubytování a rozpisu hospod v průvodcích zřejmě jejich autoři NIKDY sami neprocházejí popisované túry a doporučení sepisují na základě informací od domorodců (???) - ve Venezuele dost risk, místní moc nikam nechodí, na Gringa (obecně Američané, tady každý bílý) se dívají jako na blázny, že na nějaké kopce lezou... Výstup na Santu Anu nám s dopravou na poloostrov zabral celý den, navíc jsme okusili vnady xerofytní vegetace při sestupu - desítky neoznačených cestiček, které se postupně "kamsi" ztratí a nechají vás v neprostupné trnité naprosto suché džungli... Po pár desítkách metrů skrz kaktusy, trní, agáve (nebo co to bylo) a další pichlavé rostliny V ŠORTKÁCH už nemělo smysl ani nadávat (nebudu uvádět, ale polské nadávky jsou velice blízké těm českým :-)))), jediným cílem bylo dostat se PRYČ... Naopak v horní části Santa Any (nad 600 m.n.m.) byl parádní mlžný les, občas trochu bahna a nad hlavami nám ve vzestupných vzdušných proudech kroužili orlosupi (že by čekali na oběd?). Nádhera! Mezi Coro a poloostrovem Paraguaná je ještě protáhlý NP Médanos de Coro, kde si užijí všichni milovníci písečných pouští - až třicetimetrové písečné duny jsou hned za Coro... Poslední den v Coro jsem strávil v Sierra San Luís na jihovýchod od Coro - v malém vápencovém pohoří, ve kterém je dostatek srážek na to, aby z něj byla rozváděna voda do širokého pouštního okolí (Coro + celý poloostrov Paraguaná). Pokud byste tu někdo trávil dovolenou, doporučuji Camino viejo / Camino de los Espanoles - starou koloniální stezku spojující horské vesničky. K vidění je vynikající prales, vápencové jeskyně... ...a v místních domácnostech se pálí CUCUY, což je něco na způsob Tequily, ale z odrůdy agáve, která roste pouze v této oblasti.
CARACAS Za dva dny pobytu jsem prošel centrum, nakoukl do kostelů a jiných koloniálních zbytků, nakoupil zbytečnosti, jako vždy před odletem z dalekých krajů... Nepříjemné je, že se po městě těžko pohybuje po setmění - je tu nebezpečno i pro místní, tudíž i ulice jsou prázdné. Většina cizinců tu prakticky nezůstává déle, než je nezbytně nutné...
LETIŠTNÍ TAXY Filip Melichar |
