Archiv 2007

TAKový bál: Moje první taneční 30. 3. 2007

Paintball: Benešov u Prahy 21. 4. 2007

22. Půltá stezka: Roverky 5. - 8. 5. 2007

Zatím jen pár fotek...

zpátky    Vaňkovy fotky na tři kusy

E&E slavily: Skelná Huť 11. - 13. 5. 2007

Setkání 26kových matek: 19. 5. 2007

Zpráva z mateřského centra

Tak se nám konečně povedlo se sejít, tedy nám matkám i s našimi ratolestmi. Ten historický okamžik nastal ve čtvrtek 19.5. Dáša se uvolila, že poskytne v plen jejich obývák a naši potomci to tam zdevastují.

Nejdřív jsem si to přihasila já s Barčou, pak přišla Zuzka s Romčou, následovaná Martinkou s malou Zuzankou a naposled dorazila Áda s Kubíkem.

No a co se dělo, děti si hráli, zatím dost samostatně, a my kecaly o všem co řeší mámy s malýma dětma. Po sváče jsem šli na písek, aby jsme si taky užili trochu sluníčka. Odpoledne strašně rychle uteklo a byl večer. A my se rozprchli domu nakrmit a uspat ty naše ratolesti. Bylo to prima a doufám, že to nebylo naposledy.

zpátky    fotky z akce

Piknik: Hostivař 26. 5. 2007

fotky z akce

Cesta jenom tam 9. - 10. 6. 2007

Vítání léta: Vojanovy sady 19. 6. 2007

Noční cesta s lahví oblíbeného nápoje: 22. 6. 2007

Noční cesta s lahví oblíbeného nápoje aneb víkend plný překvapení

Když na červnový schůzi TAKu ohlásil Honza Maňák ze 17. trasy akci s výše zmíněným názvem, v několika z nás (rozuměj Šestadvacátníků) to vzbudilo zvědavost a dohodli jsme se, že se tomu koukneme na zoubek.

Předpověď počasí na pátek a následující noc byla jakžtakž ucházející: v pátek vedro, "občasné přeháňky v sobotu" nás přece nerozhodí...

Podle instrukcí jsme cestovali nalehko, jen s "flaškou, ručníkem a buřtem", nechal jsem si ještě od Emičky donést svůj plašič dešťovejch mraků (tzv. deštník). Čekali jsme 17-open akci: noční pochod s kalbou a koupáním a pak odjezd domů. Podařilo se mi sehnat oblíbený nápoj zo Slovenska – borovičku, takže jsem se těšil na veselou cestu.

Předpověď počasí na pátek a následující noc poněkud nevyšla. Celodenní dusno vyústilo, stejně jako minulý týden, ve slejvák startující, stejně jako minulý týden, zhruba v době, kdy odcházím z práce. Tentokrát ale nastala malá pauza, takže jsem nepromoknul durch, ale suchou kanadou akorát došel na tramvaj a déšť si užíval v suchu. Na TAKovým webu se psalo, že vlak do Úval jede v 17:20. Dali jsme si s Emou sraz pro jistotu už v pět, protože se známe...

Na Masaryčce kromě nás nebyl nikdo, kdo by vypadal jako účastník zájezdu. Taky se postupně ozývali potenciální participanti z řad 26ky a pod záminkou různých výmluv (jako je (momentální) špatný počasí, nemoci, jiný akce nebo nestíhání) se stávali neúčastníky.

Chvilku jsme bloudili po nádraží, až jsme kolem 17:15 narazili na Maňáka a ještě asi dva lidi, který jsem znal TAK sotva od vidění. Nakonec se nás slezlo 9, ale kromě Honzy M. a Emy jsem neznal nikoho...ale co, příležitost rozšířit si TAKový obzory TAKy není k zahození (viz. naše družba s Devítkou na Májový stezce).

Ještě na Masaryčce jsme se k našemu překvapení dozvěděli, že tato akce má již asi dvacetiletou tradici a plynule navazuje na (tentokrát půlkulaté 55.) Maňákovy narozeniny. Nu což, proč ne...

Zakoupili jsme lístky a pivko a nasedli do vlaku, kterej teda jel až v 17:37 (v těch 17:20 byl sraz...jak neobvyklý, bejt někde zas jednou včas ;o))

Krátkou cestu nám zpříjemnilo vzpomínání Sedmnáctky na minulý ročníky i veselej pan průvodčí, kterej byl poněkud zmatenej, takže mu nevadilo, že máme jen 6 lístků. Ještě nám nabídnul cosi ve wasabi – bylo to křenový a dobrý. Během cesty vlakem taky úplně přestalo lejt.

Prvním postupným cílem byla hospoda „Na Slovanech“ na kraji Úval. Zde jsme se občerstvili pivem a vyrazili dále přes pěkně namočenou pšenici do třešňový aleje. Pěkně jsme se nacpali výbornejma třešněma několika druhů a poněkud navlhlí a orvaní od křoví jsme došli na rozcestí u tří lip a sv. Donáta. Tady podle tradice proběhla ochutnávka. Prej to v těch devíti lidech nebylo tak brutální, jako když je pochodujících 30. Věřím ;oP

Pokračovali jsme směr Hradešín a pro jistotu se dotláskali ještě luskama, co tam rostly na poli. V Hradešíně v hospodě byla poněkud zvláštní obsluha – holka, která nevěděla, kde a co mají a který to bylo u prdele, protože prej za tejden končí a paní, která na tom byla podobně, protože měla vlastní hospodu jinde a zde jen zaskakovala...zajímalo by mě za koho...

Nicméně jsme přiložili další pochutiny jako rybišky na mnoho způsobů (zavináče, matjesy apod.), tlačenku, na to kafe-pivo-rum nebo jiný podobný kombinace a zrychleným přesunem jsme se dovalili na autobus. Autobusáka jsme ukecali, aby nás popovezl (chodit po silnici je pruda a nebezpečný, výpravu už prej kdysi docela zbořil nějakej ožralej debil) o kousek dále než ty původní 4 km, to už teda nevím kam to bylo (asi do Masojed) a pěšky jsme pokračovali přes Štíhlice a Jevany do Vyžlovky, kde byla zamluvena "půlnoční hospoda".

Přišli jsme tuším o něco dříve a uvítal nás příjemnej a starostlivej hospodskej. V sále seděl jedinej člověk, jak se ukázalo, byl to majitel. Krmil nás výbornou bramboračkou a spoustou (ne)uvěřitelnejch historek (o naschválech sousedů a úřadů, 21-letý přítelkyni, rozpůlený a ztracený Viagře, 42 vypitejch fernetech, 7 by-passech a Korejcích, kterým prodá hospodu atd.). A když zjistil, jaký se tentokrát slaví jubileum, přidal flanděru třiapadesátiprocentní hruškovice. Upili jsme paňáčky a odebrali se do rybníka k noční koupeli. Všichni si to hrozně užívali, mně málem umrzla prdel, takže jsem si to užíval až na břehu po důkladnym osušení... a pak zas uvnitř po dopití toho játrolomu a u dalšího pivka.

Zde začínám mít lehce rozmazáno...

Možná je to dobře, protože nás prej čekala nejtěžší část pochodu. Přes poměrně velký krpál, skrz (opravdu) Černý lesy. Vzhledem k pokročilý hodině i stavu mi to nijak zvlášť nevadilo. Z lesů jsme se vyloupli u rybníčku na kraji Černejch Voděrad. Sehnali jsme nějaký (dost prochcaný) dříví a podařilo se vyrobit ohýnek. Zde se skupina nadobro rozpadla. Někteří vyrazili napřed, jiní opejkali buřty, slaniny, klobásy, další pospávali. Svítalo...

Zbyli jsme tam 4: Maňák, Ema, já a „Pan Kolega“, kterej ale po krátkym zaváhání přeci jen vyrazil napřed. My tři jsme ještě navštívili místní konzum, kterej byl jako zázrakem otevřenej (bylo 5:55) a zakoupili jsme 1 zubní kartáček a 2 lahváče Gambáče (sice teplý, ale byly :o))).

Čekala nás poslední část, přes údolí Zvánovickýho potoka a poslední kopec do Ondřejova. Nějak jsme se doplácali, už jsme toho měli plný kecky, já pospával za chůze...ale došli jsme ke kýžený chatě...a pivku...a polívce...A POSTELI. No, my jsme teda neměli ani spacák, protože jsme s tím nepočítali, ale Sedmnáctka se ukázala jako vzorná hostitelka a zařídila nám parádní spaní na půdě. Řekli jsme si, že teda pospíme a odpoledne vyrazíme domů. Po chvíli spánku mě probudilo příjemný bubnování deště do střechy nad náma...příjemný do tý doby, než jsem si uvědomil, že si venku sušíme boty a nějaký hadry (můj plašič mraků byl asi neaktivní, když už jsme měli možnost se schovat). Natáhnul jsem na sebe kalhoty a bos vyběhnul na zahradu. Naštěstí nám už nějaká dobrá duše věci schovala do kůlničky. Cestou jsem zaregistroval několik vyrušených spáčů, kteří kvapně zdrhali ze zahrady před sílícím deštěm. Než jsem dohledal všechny ponožky, spustila se průtržjaxviň. Zůstal jsem uvězněnej v boudě, tak jsem si dal cígo a čekal, až to přejde...když odešlo to nejhorší, šel jsem zase spinkat...

Po probuzení jsem zjistil, že se poněkud namnožili lidi. Dorazili pěšky, auty a 3 dámy i na kolech na večerní oslavu.

Lehce jsem posnídaňoobědval a začali jsme přemýšlet, jak se dostat domů. Nakonec jsme byli pozváni i k dalšímu dění, takže jsme zůstali. Vypravil jsem se teda do hospody pro cigárka, ale ta první byla zavřená a než jsem došel na náměstí do další, začal zase slejvák. "Musel" jsem tam teda počkat ve společnosti pivka, kafíčka a zvláštně naloženýho hermelínu (vypadalo to jako masová pikantní smetanová směs od Žaludů - teda takovej salát - ale bylo to dobrý...akorát mě z toho pěkně pálila držka).

Když jsem se vrátil, bylo rozjetý grilování krkovičky ve velkym pod vedením kuchaře Pavla a ohnivý ohňostrůjkyně Emy. Měli toho naloženejch 10 kilo! Kuchtilo se dlouho, ale sežralo se to ještě ten večer ;o)

Pak se konečně podařilo sehnat a zastavit Honzu Maňáka, abychom mu mohli popřát a předat dary (asi největší radost měl z desetiletý whisky Talisker z ostrova Skye, kterou jsme si pak kolektivně vychutnali – fakt dobrej chlast).

No a pak už se bavilo, kalilo, kecalo a zpívalo. Byli jsme hrozně utahaní, takže jsme to s Emičkou zabalili tak hoďku po půlnoci.

V neděli jsem se dekomatil kolem poledne, opět lehce pojedl a po příjemném zahradním posezení se lidi začali postupně rozjíždět k domovům, někdo teda na stranu opačnou – do Irska ;o)

Ještě musím zmínit úžasnej vynález, kterej jsem potkal poprvé: jmenuje se to CoolKeg a je to samochladicí dvacetilitrovej sud. Vyrábí to Staropramen.

TAK jsme se taky sbalili a vyrazili na busík do Prahy na náměstí. Kromě toho, že autobus byl narvanej (ale místa jsme ještě včas ukořistili) a bylo v něm vedro, už nás potkal jen jedinej zážitek: paní s mňoukající brašnou. Kočička dávala celou cestu hlasitě najevo, že nechce bejt zavřená. Na to reagovala Ema kejcháním, který ji probralo z dřímot, je totiž na čičiny alergická. Když se začal bus povážlivě plnit, cestující se přeskupili...a hádejte, jak to dopadlo? Ano, paní s mňoukající taškou se přesunula přímo vedle Emy a opřela si tašku o její sedadlo...to jí teda Ema slušně rozmluvila, ale kóča se TAK jako TAK nemohla dostat z jejího dosahu...

No a to bylo vlastně všechno. Moc príma pohodovej víkend: zakalili jsme, proběhla i nějaká ta turistika (trasa měla odhadem kolem 20 km), byla sranda, poznali jsme nový místa a lidi...

Díky Sedumnáctko!
Škoda, že nás z 26 nejelo víc...

S Emou zažil a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí zapsal

zpátky

Kočárová rallye: Vyšehrad 11. srpen 2007

Konkurenční akce, nepříznivá předpověď počasí a další neočekávané okolnosti se staly příčinou toho, že se na obnoveném "Nultém ročníku" kočárové rallye sešly na startu pouhé dva týmy. Ty tak měly o to větší podporu ze strany neokočářených fanoušků, kteří hecovali některé tatínky k výkonům, co to šlo!

Již téměř tradičně dorazili všichni se zpožděním, takže jsme se vlastně sešli téměř ve stejnou dobu. Nedostatek kočárů jsme kompenzovali nadměrným množstvím jídla a pití. Nejextrémnějším zásobovačem se nakonec ukázal být Koště, který dorazil z batohem nacpaným jak na týdenní túru, takže nakonec trumfl i takové osvědčené zásobovače jako Malou Vzteklou. K napěchované tašce plné ovoce dodal necelých 5L minerálek - prý, abychom si to ovoce měli čím opláchnout! ;-)

Ale k závodu! Díky TAKovým pamětníkům jsme si udělali jakous takous představu o tradičních disciplínách. Na startovní čáře nakonec stanul tým Filip Čermák se strejdou Prkounem (tatínka nechali pro jistotu v práci) a tým Barbora Šimková s tátou Štefanem. Akce se usídlila na krásném dřevěném dětském hřišti v areálu Vyšehradu, kde bylo dobře jak dětem, tak i rodičům a fanouškům. Počasí se drželo, a tak jsme se krátce po poledni vrhli na první disciplínu.

Začali jsme zlehka soutěží "O nejhezčí úsměv". Z okruhu fanoušků jsme vybrali nejvhodnějšího testera - Valdu. Soutěžíci děti byly přivedeny před tohoto roztomilého strejdu a nezávislá porota hodnotila jejich reakce. Čím hezčí úsměv na Valdu děti vyslaly, tím více získaly pro svůj tým bodů. V této soutěži zvítězila s jasnou převahou Barča a Filip tak dokázal, že není na kluky, tedy přinejmenším na Valdu ne! :-)

Druhou disciplínou byla "Rychlostní zkouška", která probíhala na cca 60timetrové trati s kočáry s posádkou. Snad Štefana ukolébal náskok jeho týmu z předchozí disciplíny, snad šok z toho, že na kočárové rallye nejsou za ty povalující se a konverzující tatínkové, alébrž maminky. Každopádně trať zdolal za více než dvojnásobek času, co Prkoun s Filipem.

Třetí, velkou disciplínu jsme označili jako "Procházkový závod". Závodníci měli za úkol obejít celý areál Vyšehradu a vrátit so pokud možno přesně za 20 minut. Děti před disciplínou usnuly, aby nemohly radit a tlačící dospěláci před touto disciplínou odevzdali všechny své měřiče času. Štefan byl po RZtě natolik unaven, že do tohoto závodu vyslal s Barčou mámu Káču, která bok po boku s Prkounem vyrazila. Co všechno cestou zažili nevíme. My ostatní jsme si zatím šli házet freezebeečkem. Do cíle dorazily oba vozy vycházkovým tempem v těsném závěsu s časem kolem 28 minut.

Po půl třetí se počasí začalo kazit, a tak jsme se rozhodli vynechat soutěž O nejstrašnějšího dědka s nejhorší grimasou  a vrhli jsme se na rozhodující disciplínu, "O nejsilnější  kopulační pohyb". Filip s Prkounem měli před touto soutěží jen drobný náskok, a tak bylo jasné, že právě tato disciplína rozhodne. A stalo se! V počínajícím slejváku se ukázalo, že, přestože se veřejně dosud k žádnému otcovství nedoznal, Prkoun kopuluje o dobrých 18 cm lépe než Štefan! Tým Filip Čermák se strejdou Prkounem se tak stal vítězem letošního ročníku kočárové rallye. V nedalekém altánu, jen částečně ukryti před deštěm, jsme jim předali putovní trofej, která snad zaručí, že kočárová rallye přes nesmělé začátky nekončí, ale teprve začíná. Děkuji tímto všem zúčastněným a těším se na příští ročníky!

zpátky

Setkání v Keblanech: 7. - 9. září 2007

29. Lesní hry: Ktož jsú Boží bojovníci 14. - 16. září 2007

49. Stezka - Kyjov 27. -30. 9. 2007

Co viděla, slyšela a byla nucena zažít Mazanova Hlava:

Tak a je to za náma. Opět jsme přežili, i když někteří více, jiní méně. A někdo v rozkladu. Nějak se mi letos nechce do psaní, přestože o historky i pikošky není nouze. Raději bych vzpomenul jen na ty pěkné jasné chvilky, jako např. bloumání vinicí s flašou burčáku, mongolskomaďarskej rozhovor, ranní mžourání po krajkovejch zadečkách nebo na květnatou a sebemrskačskou řeč s vrásčitou babičkou, co jsem jí chtěl sebrat kolo. No daleko bych tehdy nedojel…

Den prvý
Začněmež od počátku, od hodiny ranní kdy jsme se sešli na Hl-nádr. A to v takovou bezbožnou hodinu, že jí neukazujou ani mé hodinky. V 7:10 se dozvídám, že Zoo opět nejede a život pro mě ztrácí smysl! Saprijé, Červeňákovic Jana jakoby z oka vypadla jedné mé pradávné lásce. Ale to už je dávno...

Atakujem coupé a nabíráme směr jižní Morava. Dobří modří už vědí, že jest řazen i jídelní povoz, a proto se tam značná část přesunuje na míchané égs a inglišslaninu. A taky na pár pif. Jenže cesta v takovém povozu ubíhá značně urychleně, nechtělo se mi z něj ani po příjezdu do Mikulova. Návrh obsadit po příjezdu nádražku byl zamítnut a velice nezodpovědně jsme se přemístili přes půl města do jiného zařízení. Již zde na rynku proběhla ochutnávka burčáku a bankomatu. Z ponurého šenku bylo viděti, že venku začlo krápat a jen tak nepřestane. Množství objednávek zde není pro nedostatek místa možné vypsati, zkrátím tedy na podstatné: kafe-pivo-rum. Sumasumá rum jsme se postupně vysoukali ze zařízení, já v tandemu s panem Velebným se dal do stíhání Šimona, co mi uzmul burčáku flašu. Není podstatné kdo jste a odkud přicházíte, ale co s sebou si nesete... Jsa rozezlen jsem minul odbočku a následně uhnul z kopce, držíc mapu obráceně. Tím bylo nabráno zpoždění a rozhodnuto pro vyčerpanost občerstvit se v šenku v Kleptomanici. Po cestě jsme našli válet se zbytky burčáku u křížku. Dodnes nevím jestli byl náš, čiže do nej nebolo nachcáno. Nu, službičku přeci jen udělal, neb jsem si musel přidřepnout u pámátné lípy...

V tej vísce jsme hospodu nemohli nalézt neboť byla schována v hen tej garáži. Tož jsme sa dobóchali a dali si trocha rumu, jakože počkáme na Valdovic grupu. Nešla a nešla, tož jsme se zvédli, ale už jsme ji kapánek méli. Jak se setmělo cesta byla delší a nohy už bolely. Bolela i prdýlka.
(Pomocná zpráva pána Velebáka určená kronikáři: První večer sme šli nejdřív špatně sami dva, pak sme to obrátili a našli burčák, poklábosili o otázce imigrantů, pak místní stánek na parkovišti, kde sme si dali pivo a pokecali s místním pánem, pak už byla tma, ty si byl vděčnej za můj toaleťák, kterej si použil na nějakým místním náměstíčku, a pak sme šli po silinici do prvního noclehu 2km, místo aby sme šli po značce 0,5 km)
V dalším potemnělém perném šenku už šeci seděli, a tam už to mám nějaké pomotané. Kačenka se mnou nechtěla prchnout do Argentiny. Nepodařilo se mi přeladit kejtru a náklon k Erice byl značný. Asi jsem přepálil začátek, ani ten guláš už mě nechtěl... Prosím, aby mě dobré duše s pamatovákem informovaly, po čem či které jsem se sápal. Ale nějaké kočičky tam byly, né?? Teď jsem zhlédl videozáznam, úplně ožraté prasce, jako cip!!! Prej vykuř!!! Ó zoo!!
(Pomocná zpráva pána Velebáka určená kronikáři: já sem moc nepil, v hospodě se hrálo a zpívalo, na přesun si moc nepamatuju. Vím ale, že tělocvična byla zamčená, neměli sme správnej klíč a museli sme vzbudit majitele, ten zjistil, že to někdo zamknul zevnitř a vylezl oknem, ale ne, už v tom mám taky zmatek :-) to bylo jinej den!)
Pak už jen z kopce do tělocvičny, a domáhání se noclehu u Valdy na žíněnce, ptákoviny s panem Velebákem, příjezd dalších velkokapacitních páně, údiv nad tím, kde má pan Pé Alenku, hulákání na celou tělocvičnu, huš hajzle, holota a pakáž...

Den druhý
Tož ráno kókám, že jsem se netrefil na karimámu, tak proto mi byla zima. A moj polštář objímá Erika. No tož sem blázen... Mám přeleženiny na 80% těla a v hlavě jak vymetýno, pane hrábě... To zas byly únavný sny.

A už zase jdeme do kopce kudy jsme večír přišli, slunce tančí ve vinici a burčáku pomálu. Chytří jdou po asfaltu, ti druzí cez kopec, jsa nesvéprávné jdu cez kopec s Tazem, zde mu děkuji, že mlčel a z úúúúúkrůůůůtánského srázu pod uhlem 47% jsem dopadl do krčmy u Floriánka, tož mají to tu hezké, tož co si dáme. Při tom letu jsem ještě zahlédl jakési plachty na Novomlýnech a za krkem Dívčí hrady. Dorazil Valda, Daf...

V hospůdce pomalý rozjezd, povídaní s Petrou a náhradníkem o svazku manželském i o výměně manžela. Vymění mě jednou žena? Vzpomínám si, že tam byly nějaký roztomilky a měly se slavit narozeniny! Moje? Já měl ten den svátek. A dostal jsem pusu jen od Šampiče! V tento moment bych velice rád poděkoval Červeňákovi, že včas objevil moji ledvinu, zapomenutou na toiletu. Já s ní skoro spím, abych ji neztratil a jen si sundám gatě, už ji nechám viset na okně! Dík! Něco nás došlo, něco zase odešlo a teď vem mě ďas, nemohu vzpomenout, jak jsme přišli k tomu dědovi co s náma stopoval. Asi chtěl jet za holkama... Tuším, že se už smráklo a zatímco já s dědou vedl řeči o správné výchově dětí, alkoholu a ženskejch půlkách, ty dva holomci vážně hodili stopa a ubrzdili VW transporter ráže 2.2tdi. Zde jim děkuji, že mě naložili, přestože jsem se vzpurně vzpouzel. A zažalo chcát... Před hospodó jsme se vyvalili, slušně uklonili šoférovi a zmizeli v bulharským šenku.
(Pomocná zpráva pána Dafa určená kronikáři: Vyrazili jsme z Perný poměrně brzo, po silnici šli zhruba na východ na červenou u Klentnice, na rozcestí brčko, pak po červený na sever přes Děvín a pak po zelený (asi) do Pavlova do hospody, ale tady mám vypadek, vůbec si tu hospodu nevybavuju, ale podle mapy.Cz tam je jen jedna knajpa a nejakej hotel. Až pak cestu po silnici, kde jsme potkali dědu a stopli tu dodávku. Dokonce si ani nevzpomínám, kdo všechno s náma jel kromě nás dvou a dědka. Asi nás nabral někde mezi Pavlovem a Milovicema, protože tam jsme, tuším, v hospodě nebyli. Vyklopil nás před hospodou v Bulharech, děda šel s náma a dal si taky jídlo. Víc si nepamatuju... Nevim.)
Zde byl zřejmě boj o flákotu se Šampičem, promiň, asi jsem ti jí zožral. Protože jsem snědl půlku palice z Maďarska co mi jí dal ten malej kulatej, zbytek zhulil Daf, si vůbec nevzpomenu kdy přijela Alenka, páč jsem byl jako ona, prostě v říši divů. Pohyboval jsem se všude, po všech, pil rumy se Šampičem a místním henlajnovcem, pokoušel jsem se zpívat, ale moc vysoko, protože mě furt něco tahalo za kulky... Zavíráme, choď dom, bež už k mámě, ožraté hovado... mě provázelo ještě dlouho do noci, kde jsem se chtěl ztratit s Alenkou. Ta ale v panice zavolala Peťana, který si pro nás přišel. Tak takové mám kamarády... Jsem ožratý, že nemám ani pastu. Čistím si zub a toužím po romantické sprše v převlíkárně fotbalového klubu. Dežaví? Po intenzivním přemlouvání nežného pohlaví (nejen pohlaví) se sprchuji sám. Začínám kvalitním oparem nepotřebné půlky těla a za zpěvu Doney Gall se pářim asi 45 min, sledujíc ručičku na bojleru jak klesá a klesá... Žádná nepřišla... Oheň zhasnul, všechno bylo jasné...

Den třetí
Už spím téměř na karimámě, uprostřed hromady holoty. Promiň Polko, že jsem se v noci oháněl (oháňkou?), měl jsem děsný sen. Zdálo se mi, že měli zavřeno.

Budím se do překrásného rána, netuše, že se mě dnes opět zmocní démon alkoholu!! Díky pečlivému dohledu Polky jsem včera vysrk i nějaké to nealko, a tak mám hlavu čistou jak Zuzanky prdýlku. Ve včerejších šlépějích se vracím tam, kde tuším hospodu a obchůdek s okurkama, přes hospodu jsem se přesunul k obžerstvovacímu stánku, kde jsme u rumu probrali, co se tak zhruba stalo, nestalo, mělo stát, ale prej rozhodně nestane. Prejže...

Zakoupil jsem bocmanskou píštalu. A tak jsme se zase nějak roztrousili, a protože nejkratší cesta byla po silnici, dal jsem se tím směrem. S babičkou po levici, jak ona jede tak já šlapu, no málem jsem s ní šel do kostelíčka. Zůstala chroptět v dálce, ještě teď mě tlačí to sežrané kolo. Mám hlad jak ogar a slunce připaluje. Potkávám ohromné množství úplně normálních lidí a bojím se, že mě budou chtít odchytnot a přečipovat. Krčím se ve stínu a oklikou jsem té holotě utekl do pěkné lednické krčmy, kde jsem snědl po ostatních nějaké zbytky. Šampiči, proč jsem měl pod kloboukem lžíci?

A zde nabírá tento příběh rychlý spád, volně se měnící v pád! Mám pocit, že bych nepřátele sfoukl jedním dechem. Prostě Ilja Muromec nebo alespoň Čurda Blenkovič! Nebo třeba Totaloutofforder! Pro dočasný výpadek paměti pouze výjevy, které nemusí nic znamenat: Daf má červený burčák, závist, má Emu, už jí piju, zastávka, s cizíma domorodcema popíjím z placatky, nemůžu na nohy, pikolo, naložte mi má zavazadla, vole rychlík, předklon, obrubník, cizí obrovské město, cikánka za barem, ne, tady pivo ne! Kdes to byl? V autobuse místo, sedadlo vedle roztomilky, třesou se jí... Bojí se! Chachá! Raději pouštím paní sednout, stojím, kymácím se, výstup do silnice, smráká se, Valda mi bere? Dává? Kytaru. Polní vejšlap, pouštíme draky, tma, sám, zpět na cestě, odkud jdu a kdo jsem, cizí sklípek, zpěv, v cizím sklepě, vaše víno mi velice chutná, ale kam jste schoval kamarády, tady nejsou, povídám dědo, neběžely tudy děti? Vedle budou, jsou tam, několika hodinovej výklad v mraženým sklepě, life of Dubňany, nohy bolej, dobrý víno, zpěv, zase všechny postele obsazený!!! Borovicová podlaha ze dvou centimetrů, 1. Sprcha, opět touha ve sprše, stále se zpívá, 2. Sprcha, konečně světlo... Dokud se zpívá, ještě se neumřelo...
(Pomocná zpráva pána Dafa určená kronikáři: V Lednici hospoda Onyx (moře rumů). Pak cesta na vláček, ale to nevím, kudys šel, já šel za Valdou někudy mimo značku a po cestě jsem koupil ten úžasnej červenej burčák. Pak v motoráku jsem s těma cizíma lidma popil pálenku, takže si taky úplně moc nepamatuju, jen právě to, žes mě tam vystřídal s tou placaticí a že furt chtěli, abych jim tam poslal Stonožku. Sledoval jsem tě jen občas přes sklo, popíjel burčák a moc se bavil ;o) Potom jsme přestupovali v Břeclavi a všichni nám zdrhli až na Šampióna a Emičku. Proběhli jsme halu i nádražku, ale nikoho nenašli. Našli jsme vlak do Hodonína, ale byl to nějakej zpožděnej rychlík, kterej už měl bejt dávno pryč, což jsme nevěděli. Náš i Šampičův hromadnej lístek jsme neměli. Prohledal jsem vlak a nikoho nenašel - jeli jsme na černo, ale jen chvilku, tak na nás nepřišli ;o) V Hodoníně jsme se z nějakýho důvodu rozdělili - Šampič našel hospodu hned u nádraží a my tři zbylí šli do tý cigánský knajpy, kterou mi poradila nějaká holka (opět jsem se přesvedčil, že ptát se na něco místních je na hovno). Pajzl byl hnusnej, tak jsme šli hledat Šampiče, tys byl ožralej a my s Emou nasraný. Hospodu jsme nenašli, zato mezitím přijel zbytek 26. Pak jsem trucoval a kouřil v parku a tys dělal pozdvižení na autobusáku, tak taky moc nevím... Pak jsi pokračoval v busíku... Dojeli jsme do Milotic, vystřídali se v busu s Dvacítkou a šli po zelený značce, a pak po rozježděný cestě ke sklepům. Kytaru ti nes někdo, tuším Valda nebo Loyza nebo Vojta nebo tak. Všichni už tam byli, ubytovali se, když v tom se z houstnoucí tmy vynořil Mazan, řádně zmazán... A zjistil, že nemá kde spát (poslední volný místo na manželský posteli u Alenky bylo nakonec taky obsazeno ;o) Potom proběhla ta degustace, pak se kalilo, už moc nevím, jak to bylo s tebou, měl jsem svý starosti.)
...zatrsakr, tušit že mohu sdílet manželskou postel s Alenkou, to bych si ty moře rumů klidně odpustil. Tož kerej moravskej škůdce mi to tam teda zalehnul?!

Den čtvrtý
Tož nad vinicou se od rána sřílí do Pražákou. Hodně lidem se nevejde ta velká hlava do té původní, Šampič má hlavy tři! Trocha vína k snídani a už je tu polévka. Děkuji bohu, že jsem to přežil. Tož bitvu jsem presrál, ale dobro sa vyspál. A ten bohovský klid a mír z vinic mě prostoupil a zalil mě všehomír, že jsem si i ten včerejšek už odpustil. A tak v řadě za sebou do nejbližší vesnice do hospůdky, a tam trochu piva a polévku a jen tak na sluníčku lelkovat. Kabrňák Lojzek má na moraváky nepochopitelný vztek, něco jakože, dělajó machry a hajzly majó na chodbě! Nechceme po asfaltu a paní nás posílá po asfaltu. U políčka s gandžou proběhla velice zajímavá gynekologická debata o třech ženských dírkách, tedy spodních, lojzek to chce na vlastní Stonožce demonstrovat. Prej dírka v dírce, no viděl a slyšel jsem už lecos, ale totok? Z čistě odborného pohledu na věc bych to mohl také shlédnout. Akademický hovor nám přetrhl startující model letadla, které se postupně změnilo a zvětšilo na větroně. Letiště. Horko graduje a Velebný pán se polévá sladkou minerálkou. Lepí a je sladký. Ještě pár metrů a jsme v Kyjově. Cloumám opět s bankomatem. Šampič nezklamal, asi objednal hromadu taxíků, protože už tu všichni jsou před náma. Fuj, velká fronta na pivo a stánek s okurkama nikde! Holoto, no totok! Kila ganži na báglech budí obdiv i údiv. Tož, co je to za holotu? Takže jsme se vrátili na nám. Do Valdovy pici na piču, kde obsluha vázla jak na Balkáně. Přesto měla moc pěkný výstřih, že si i pan Velebný nandal intoušské brýle. My už jíme, ale co chudák Lojzek, když vlak jede za 10 min. Nebyl důvod k panice, protože tento stezkový zakončovací vlak by Lojzek došel volnou chůzí i kdyby jel vlak max. Rychlostí! Už vím co mě jednou poveze do pekla, abych se po cestě pominul! Bude to vlak do pekla... Ano i z Kyjova se dá jet do Prahy i šest a půl hodiny. Pro napařené slečinky to možná byla zábava, ale staří páni zuřili u okének a čučeli do noci. Ještě než se smráklo, přepad mě ten stezkový podzimní smutek, v krajině ubíhal podzim, touhy v dáli a na obzoru noční abses a teplota. Ještě jedno kafe bych si dal, než pojedu dál...

23.40 Hlnádr. Zběsilá rozlučka, jen ty holky z 23 se chtěj pořád líbat. Ještě, že nemusím na jezdící schody. V metru naštěstí jen podobná individua. Poslední jiskru v telefonu šetřím na prozvonění ženy, neb nemám klíče od bytu. Pustí mě domů?

Závěrem jen už zbejvá říct, v čem je ten kousek štístka, peníze často nejsou nic, má víc kdo po svém si píská...

Na stezce prokazatelně scházeli: Dojčer & Suita, Máca, Zoo, Zrzunda, Vaněk...

P.S. Nakonec bych se rád omluvil všem, které mé vcelku přijatelné chovaní popudilo, zklamalo, a podobné alo či ilo. Měl jsem teď trochu složité a vypjaté období, tak jsem jen potřeboval upustit páru. Povedlo, úleva... Plyne z toho nějaké poučení? Ne.

Zažil a zapsal s pomocí:

Strýček Mazan, toho času už z Rudné u Prahy

Opravy a žaloby na: trojan@artdrive.cz
... a je to!

zpátky    fotky z akce    Velebákovy fotky

Pouštění draků v Kolovratech 3. 11. 2007

Jako každý rok nám Šimon zorganizoval drakiádu v Praze-Kolovratech. Se Štefanem a Bárou jsme se dohodli, že bude-li to v našich silách, určitě se tam vypravíme. Připravovali jsme se zodpovědně a po nocích lepili velkého krabicového draka. Poslední večer před akcí jsme shlédli předpověď počasí, kde nám teda nic pěkného nepřáli, a jali jsme se dokončovat našeho "obrdraka". Ovšem moc se nám nedařilo, tak jsem v deset večer rezignovala a postavila bleskového draka ze špejlí a pytle na odpadky.

Ráno jsme koukli z okna a konstatovali, že neprší a tedy jedem. Na hlavním nádraží jsme chvilku zmateně pobíhali, teda jestli se to vůbec s kočárkem dá... A hledali nějaké spřízněné duše, nikoho jsme nenašli, a tak jsme nastoupili do vlaku směr Kolovraty. Ve Vršovicích se objevil Šimon a během dalších zastávek jsme se pěkně rozrostli, v Kolovratech nás vystoupilo asi patnáct.

Zamířili jsme na naše tradiční místo na pouštění draků a už se všichni snažili dostat na oblohu toho svého. A povedlo se to úplně každému, dokonce i Šimonovi, i když na začátku to tak nevypadalo. A tak jsme si pouštěli draky, někteří aktivně, jiní pasivně. Až byl čas oběda a my zamířili do naší oblíbené restaurace, kde teda vůbec nebyla příjemná obsluha, ale nakonec jsme se všichni dobře najedli a vyrazili směr Praha. To je asi tak vše.

A kdo tam vlastně všechno byl: Šimon a Erika, já se Štefanem a Bárou, Šedovi též s Bárou, ale bylo jim to málo a půjčili si Viktorku. Áda s Matějem a Kubíkem, Zuzka s Romčou, Polka, Čermáci s Filipem, Máca se Zuzankou, Peťan, Malá vzteklá, Lojza s Jíťou a Kubou od Zakiho a do hospody dorazila Hanka Bednářka, tak se na mně nezlobte jestli jsem na někoho zapomněla.

zpátky   fotky z akce

26kový Mikuláš: 8. 12. 2007

Vánoční slezina: 19. 12. 2007