Archiv 2005

Bowling V Továrně: 21. 1. 2005

Tož tohle je první akce tohoto nového a doufám, že nadějného roku:o) Díky Tomášovi Veletomovi jsme se v dobré sestavě sešli v "Továrně" nedaleko nám. Bří. Synků, abychom zde odehráli přátelské utkání v bowlingu.

Jako obvykle jsem dorazila s mírným zpožděním, ale nebyla jsem poslední. V prostoru bývalé textilní továrny se nachází nálevna + 4 kusy bowlingových drah slušné kvality a za rozumný peníz. Při mém příchodu tu již koulela většina zúčastněných v počtu cca 8 jedinců. V 18:30 jsme se rozdělily na dvě herní skupinky a pustili se do koulení na ostro. Největším šampiónem se ukázal Ušoun, který nás všechny roznesl na kopytech a to podle jeho slov nebyl příliš ve formě, jelikož minulou noc toho moc nenaspal:o) Největším lůzrem jsem se ukázala býti já:o) přes to mi to nezkazilo pocit z příjemné společnosti.

Po mé totální prohře, jsme chvilku zevlovali u šipek, než jsme se dohodli na přesunu do jiného lokálu. Bylo navrženo několik variant, nakonec jsme zakotvili v příjemné hospodě "Na paloučku", kde i docela dobře vaří. Po hromadném posilnění, jsme se oddali příjemnému klábosení o čemkoli... Před jedenáctou pozdně-večerní nás upozornili, že restaurace zavírá a tak jsme se rozešli do svých teplých domovů sněžící nocí...

Těším se, že bychom z pátečního bowlingu mohli udělat tradici. A taky, že by se nás mohlo scházet víc:o)

zpátky

Dolomiti: 12. - 19. 3. 2005

Zájezd do Dolomit poslední zimní týden je tradice, a o tom není pochyb, která je sama složená a součástí tradic. Některé sice zanikly, velká část jich však zůstala, například tradice přibívání tradic - přibijte si taky...

DAFovo kufrování U Tří Pštrosů počasí slunná rána sníh Hanička nejedoucí vedoucí Bába usínání Waleda vstávání WJT ježdění Czorn lítání kochání se pivko

čekání na Skibus Marie Peťan blbnutí zewling Vítek italské víno opulentní večeře Jana Bernie Brot přepínání vypínání zapomínání opálení spálení DAFa spálení Waledy pohoda

opice černí ptáci kachna králík kočka bolest studený sníh za tričkem (:v lepším případě:) sněžná socha (a druhá!) narozeninová oslava místní limonády únava Červení maminka Erika srazy v horských sedlech SMS skupina

zpátky    Šimonovy fotky

Velikonoční Točení Tygra: 25. - 28. 3. 2005

Letos se opět po dlouhé době točil velikonoční tygr, a to tradičně v holubím hnízdě, hned vedle vlčího doupěte, kde vlci tentokrát nebyli. Přes Tazovo původní rozčarovnání z nulové účasti se postupně dostavili Ada, Matěj, Zuzka, Míla, Štěpán a Daniela.

V Hartmanicích je otevřená maličká hospoda Nad Lípou. S pitím se moc nepředvedli - bohužel jenom tuctovej gambáč a tradiční triáda nealka, točená blimoška samozřejmě chyběla také. Jídlo je ovšem jedno z nejlepších, co jsem za několik posledních let ve vesnické hospodě jedl.

Všem zúčastněným děkuji za pomoc při odstranění problémů, které příroda a dělníci od sousedů napáchali. Vzhledem k tomu, že na točení nechybělo Vejce ani vejce, je nutné konstatovat, že se akce podařila.

na špagát -

zpátky    fotky z akce

Mezinárodní svatba: 16. 4. 2005

Svatbě Kačky a Štefana předcházela rozsáhlá e-mailová korespondence, řešil se co nejvhodnější svatební dar. Káča byla proto dočasně vyřazena z 26kového rozesílacího seznamu. Padlo mnoho návrhů. Od začátku bylo jasné, že si neodpustíme rýpnutí do zvířecích přezdívek, uvažovalo se o dárcích živých, hopsajících a kvákajících. Nakonec ovšem převážil zdravý rozum a názor, že bychom jim tu svatbu tak docela zkazit neměli. Nakonec jsme zvolili zmraženého odpeřeného opeřence a neméně zmraženého ušáka. Aby to nebyl tak danajský dar, přidali jsme k nim návod k použití (aka kuchařskou knihu), něco koření, piknikový koš a další užitečné věci.

V sobotu po poledni, přesněji řečeno zhruba půlhodiny před začátkem obřadu, jsme procházkovým krokem vyrazili se Šimonem z našeho sídla na Invalidovně. U metra jsme usoudili, že na MHD už je asi pozdě a tak jsme vzbudili Vojtu, který zapomněl, proč měl vlastně nařízený budík. Po telefonické konzultaci s Valdou (Kde jste? Jo, tak to jste špatně.) jsme štastně dorazili na místo určení. Kupodivu jsme stihli začátek obřadu a rovněž jsme stihli zaznamenat, že nevěsta je nad očekávání vyfintěná (to nepohodlí stálo za to, že Kačko) a ženich stejně flegmatický jako vždy.

Svatby v kostele většina kněží pojímá trochu jako náborou akci. Není divu, tolik nevěřících psů se jim ve svatostánku sejde jen málokdy. Proto mě mile překvapil pan farář z kostelíku svatého Václava. Byl příjemně civilní a i když se citátům z Bible rozhodně nevyhýbal, měla jsem pocit, že na nás jakoby po straně pomrkává. Jako kdyby říkal: "Já vím, já vím, ale co kdyby..." Rozhodně získal cenu za nepatetický projev. Úřednice z radnic to obvykle prožívají mnohem víc.

A co dál. No řekli ANO, respektive ÁNO. Měli k tomu ještě nějaké povídání (pan farář poskytl tahák), ale to ano jsme slyšeli všichni a už jim to nikdo neodpáře. Pak se veselilo víno i pivo pilo, dary byly předány a na druhý dne jsme těm dvěma záviděli výlet na Madeiru snad úplně všichni.

zpátky    fotky z akce

Práce na svátek práce: 29. 4. - 1. 5. 2005

Brigáda tradičně začala v hostinci U Pupků. Po nějaké době se sešlo docela dost lidí, kteří se následně přesunuli do tábora. Valda s Romem postavili novou přehradu, Polka zuřivě okopávala bednění kolem jídelny a byla nápomocná kde se dalo. Všichni tatínkové táborových dětí, jiní příbuzní a vedoucí vykonali řadu opravných prací, jako třeba nový stůl v jídelně, po dvoudenním vrtavém úsilí byly vysazeny dva umřelé stožáry, postavena fungl nová lampárna, kde si teď všichni mohou stěžovat lépe než na Hlavním nádraží. Za zmínku stojí také několik nových palisád kolem Keblanského potoka.

Kontroverzním dílem se stala změna koryta potoka, kterou provedl Petzkův tým. V tradicionalistickém duchu se těmto neúnavným mravenečkům podařilo vrátit potok tam, kde jsme na něj zvyklí. A kdo neví, kde to je, může se kouknout na tábor.

zpátky

Letní PanTAKové Hry: 17.-19. 6. 2005

Letošní pantakovky začaly poněkud malomocně - ještě před odjezdem nám odpadlo několik přihlášených účastníků. Nakonec jsme z 26ky dorazili jen já, Vojta, Valda, Polka a Šampión - vy všichni ostatní se můžete stydět!

Páteční večer se odehrával na terase tradičního Soběslavského podniku PALUBA. Za zvuků tucání z místní diskotéky jsme nadopovali zdaleka ne poslední pivní doping na nadcházející sportovní aktivity. Ukázalo se, že Václav zkolaboroval ke 20ce, která se snažila zneužít svého postu pořadatele a zašla dokonce tak daleko, že chtěla přetáhnout i našeho Šampióna, ale nedali jsme ho! Do naší "nejsilnější" disciplíny nám však stále chyběla jedna něžná duše. Veronika Jiravová (snad se v ní ozvalo svědomí za to, že nám uzmula Vencu) nám nakonec sehnala excelentní volejbalistku Radku ze 14tky.

Sobota probíhala ve znamení volejbalu a neuvěřitelné se stalo skutkem. Vyhráli jsme naší skupinu (tři vítězné zápasy) a v podvečerním finále jsme s týmem 20X,Y,Z (nebo tak nějak) prohráli až ve třetím setu. Je pravda, že se na našem vítěztví podílel i silný vítr, který rozehrávkám na tři ne vždy svědčil.

Tradiční sedmiboj byl letos zpestřen disciplínou oštěp, kde exceloval Vojtek, který však svůj 33metrový hod nenechal zapsat. Mně se podařilo ujmout se v prvním kole kuželek vedení, ale finále jsem tak zpackal, že z toho nakonec nic nebylo. 26kový kuželkářský tým (Valda, Vojta, Polka a Lucka z 23ky) dopadl lépe, získali pěkné třetí místo. Velké Ceny Lužnice se letos zúčastnili čtyři běžci (nikdo od nás - pochopitelně!) a všichni úspěšně doběhli.

Přestože v sobotu dost foukalo, panovalo na závodištích vedro. I tak se ale do plaveckých soutěží přihlásily pouhé tři smíšené dvojice (díky jim za to!). Valda si chtěl taky zaplavat s flaškou, takže, po schválení všemi ostatními závodníky, nakonec založil smíšenou dvojici s Vojtou, kterej plaval za ženy. Disciplína trochu dojela na tom, že nešlo ani tak o plavání jako o házení lahve na mostek v cíli závodu (příště budou lahve lehčí!). Kromě doposud zmíněných disciplín se v sobotu zápolilo ještě v nohejbalu, ping-pongu, pétanque a večer proběhl tradiční PíčCup, kde Valda slavně porazil svého loňského pokořitele a zvítězil!

V neděli se dokončovaly disciplíny sedmiboje a hrál se fotbal. Bylo mi moc líto, že se nakonec nenašel nikdo, kdo by se postavil 20kovému ženskému fotbalovému mužstvu - 23ka vyměkla. Do vrcholné disciplíny sedmiboje, totiž běhu na Pí-půl kilometru, vyběhli z naší bandy pouze dva závodníci. Vlastně to byl jen jeden, a sice Šampión, který vybíhal z první pozice, protože Valda letošní Pí-půl odkráčel. Šampión běžel moc pěkně, ale nakonec z toho bylo až čtvrté místo - přesto to byl úctyhodný výkon.

Většinu ocenění na 28.LPH získala 20ka, ale nutno přiznat, že zaslouženě, když oni jsou takoví soutěživí! :-) Doufejme, že nižší účast pořadatele neodradila a že se na pantakovky pod taktovkou 20ky můžeme těšit i napřesrok.

zpátky    fotky z akce

Vítání léta: Vojanovy sady 21. 6. 2005

Po dlouhé době to letos ve Vojanových sadech vyšlo skutečně na první letní den a počasí to jenom potvrdilo. Když jsem před osmou dorazil na místo, bylo již hodování v plném proudu. Dvacetšestka se usídlila na tradičním místě a vedle nás zakempovala 23ka, se kterou se chystáme na společnou.

Přestože jsme bez problémů zaplnili dobře šest dek, postrádal jsem některé tváře (např. Karla s Dášou, Mácu, Velebáka, Filipa M., Edu, Adu s Matějem, Ušouna, Idu... ). I bez nich se ale vesele konverzovalo, pilo a baštilo. Ač jsme s Erikou dotáhli hudební nástroje, na hudbu v našem kroužku nakonec nedošlo. Jinde se ale hrálo o 126. Drby z vítání léta: Kachnino tajemství je veřejné a Vojta Rozsíval (pamětníci znají) se žení!

zpátky    fotky z akce

47. Stezka: Slovensko 27. 9.-2. 10. 2005

aneb JAK JSME SÁZELI BOROVIČKY, MLUFILI NEMÉCKY A JINÝCH FJECECH

Tak se mi konečně přestaly třást ruce a můžu napsat jak to doopravdy bylo... Všechno začalo u žaludu, kde nehoněj pivo kysličníkem a proto se ho dá, podle známé rovnice 25/4(*x-r.u.m.)=hodně, vypít skutečně hodně. Poté mi batoh ztěžkl naložením dvou rezervních sudů. Takto dobře zásoben jsem se přesunul na nejhlavnější letiště a bleskově, za pomoci slivovice, jsme odstartovali do závratných výšin, odkud již nebylo návratu.

Po téměř probdělé noci jsme vypadli na perón do mlžného rána v Čadci a hledali místo kde se dospat a přitom nepřijít o již chycenou opičku. Po absolvování nejdelší možné trasy za celou Stezku (pěšky!!!) se naše Trojka ocitla před Drevorubačom a to se jí pro následující hodiny, ba dokonce dny stalo osudné. Zatímco ostatní stezáci užívali horských stezek, u Drevorubača prýštila ze země Borovička, kafe, rum, alpský čaj. Díky vzornému chování, které je nám v podobných zařízeních téměř vlastní, jsme byli oceněni majitelem Drevorubačem aj jeho ozajstnou čiašničkou. Pokud se nepletu, neboť souvislosti začaly být mlhavé, venku se zatím smráklo a my se vypravili na přesun do krčmy č.3 přes krčmu č.2. A pozor, ten den již podruhé pěšky. To by mohl ocenit i kilometrový honič Dojčer a jeho suita.

Další okamihy večera už tvoří jeden velkej slepenec, přesto si dovolím pár postřehů. Po cestě do Chotelu Rača či Šport, jsme se naučili mlufit nemécki. Jak k tomu došlo nevím, ale již v krčme č.4 jsme chledali cher-óbrsta chlafnícho felitele Faldu, po cestě jsme cháseli kranáty, jedli děti a znásilňovali kočky. O tom nebylo pochyb. Takto vysíleni, jsme usnuli v hotelu spánkem spravedlivým po ukolébavce od Včelky a těšili se na pátek, jak bude pokračovat Nová Stezková telenovela.

Druhý den již v jednu hodinu jsem vstal, provedl nezbytnou hygienu (tj. podíval se do zrcadla) a vypravil se na oběd do krčmi č.4, která byla nejblíž. Filip i Daf ještě spali a tak jsem doufal, že je vyzvednu při přemísťování se do Drevorubača. Ještě jsem uměl číst, protože jsem si koupil noviny a doutník. Velmi opatrně jsem po obědě začal sbírat borovicové šišky a hovorit s místními domorodci. Mezi tím se krčmou mihlo několik stezáků, ale ani na několik pokusů se mi s nimi nepodařilo odejít. Až poté co jsem pikantní historkou dojal jednoho staříka k pláči, jsem usoudil, že je nejvyšší čas se opět přesunout, však už byla zase tma. V hotelu tou dobou Peťan griloval fynikající klobasky, potíž byla ale v hořtici, která se diky mé šikovnosti nedala rozeznat od hlíny z květináče. Tady bych rád poděkoval té hodné víle, že to po mě uklidila. Z Drevorubača se vrátili Daf s Filipem a ze zad jim už trčeli borové haluze, padaly z nich šišky a mluvili nemécky. Hodný Filip si vzal ochrannou ruku nad finikající cholkou Radkou, aby se nedostala do spárů chrósnych fikuků Bolka a Lolka. Ty co se jim do spárů dostaly, by mohly fyprávět. A pak se stala chrómská fjéc - celkem slušně jsme si zalyžovali. Jen ty Timexy dostaly ránu do sklíčka!!!

Další překrásné ráno, jen co se mi podařilo zavřít baťoh plnej borovejch fjecí, se nejstrašidelnější komando topitků fypravilo hádejte kam? Do Drevorubača. Zase pěšky, ale stihli jsme to jen tak tak, sedět zase za oblíbeným stolem před 13tou hodinou. Tam ale sedělo tolik mládeže co si ještě neumí kvalifikovaně objednávat chromadné objednáfky, že na nás měla čiašnička Alena čas až po té co odešli. Chvíly jsme popovídali s majitelem, který nám objednal chrómskou hořící fjéc - Ohniváka!

Potom si přisedl i Dojčer se suitou, ale až po té co mu Sylva rozmluvila vylézt na nějaký otporně fysoký kopec. Tak jsme popíjeli alpské rumy a čekali na disko-trysko a na bus, kterej jel v přijatelný čas, někdy po 16té borovičce. Řidič, aby se nám pomstil za svoji střízlivost s námi jezdil dokola kolem Staré Bytrice, zřejmě nějaká atrakce. Pak jsme se nějak v tom mlhavym nočnim podzimu srazili s ostatníma stezařema a došli pěšo na Vychylovky, kde už hořel oheň a plápolal stánek. Přišel jsem o telenovelu, ale prý se odehrála podle scénáře C, takže se nakonec zase vzali, milenky maj pré a zahradník se stal Ing. Od ohně jsem viděl jak se stánek několikrát nadzvedl a posunul v základech, to vždy když se Vojcek vyklonil z okýnka. Dost možná, že i tohle byla známka punku! A tak pokračovalo slavné Vychylovka blues dokud jsme nepadli na betonovou podlahu skanzenové salaše, přikryti borovými větvemi.

Další den, notně prochladlý, se odehrál ve znamení skanzen. Zmocnili jsme se páry a odjeli s ní do skanzen hospoda, kde i to kafe bylo skanzen. A jak tak skanzen sedíme za okny podzim, nikam se nám zase nechce šlapat. I chlavní felitel Falda prohlásil, raději bus než pešo. Tak jsme měli pro změnu čas na pár boroviček a vzpomínek na dávno zašlé slávy všech uplynulých Stezek, na chybějící kapacity (Vítka, Zakyho, Ijáka, Bábu, Zoo…) až se mi udělalo smutno z toho odpornécho stárnutí. Dokonce fjekový rozdíl 13 let mezi mnou a mláďaty z 23 mi už nedovolí posadit si je bezstarosně na klín. A že by bylo z čeho vybírat! Dost planých tlachů, raději ještě jednu borovičku! No byl to skanzen!!! Se zavíračkou a posledními pifi v ruce jsme vyrazili back na bus, kde nás opět nervóza řidič naložil a vysadil na poslední štaci Stezky, před hospodu zase v ňáký Bystrici. Dostali jsme řízek a na poslední večer rozjeli celkem unavenou zábavu. Jen ten starej komouš na baru mě zvedl mandle, že málem došlo k válce! Ten Lojzek nestárne, zase hrál až do úplného konce. Hráli jsme ale potichu, páč si nikdo nestěžoval, aspoň doufám. Poslední šli spát némci Daf a Filip, kteří v předsálí vedli hambaté řeči. Tedy vše v naprostém pořádku.

Ráno zvonili na mši, čekalo se na bus, mrskalo se frisbí. Jen mě zbyly plné kapsy lízátek na lákání malých holčiček do postele. Takovej Bolek už určitě neměl ani jedno. Po posledním pivu pro mě začala odvykací kůra, protože časy kdy jsem se po Stezkách mohl léčit několik dní až týdnů jsou nenávratně pryč. No řeknu Vám, nic příjemného. I tak mi po cestě na Jánošíkovské slavnosti praskl pojistnej ventil až z toho byla bus nehoda v podobě prasklého pláště. Dělal jsem, že nic a v klidu to prospal. Na zakončení, po tradičním talíři okurek, čekaly kuřata, pečení páfy a hudební produkce zbojníků. Někteří si v panice kupovali celé lahve boroviček, zřejmě při vzpomínce na minulou Stezku kdy jsme neměli do vlaku nic, opakuji NIC!!! Já se spokojil s korbáčiky a smutně vyprchával. Další bus nás vezl pod Rozsutcem směr Varín na vlak, a já cucal juice, ó ano přiznávám, musel na mě být strašnej pohled. Ve vlaku jsem byl už natolik splasklej, že jsem několikrát usnul, nepodařilo se mi ani přemístit do jiného kupé stropit nějakou výtržnost. Venca hrál kvalitní známky punku a vše spělo k zániku. No a něž jsme se nadáli už jsme nebyli v nemécku ale f šésku. Na nádraží jsem dal vale, protože loučit se s takovým množstvým stezáků, tak jak bych chtěl, ani nebylo možné.

Co říci závěrem? Opět kvalitní fejlet s následky, poznání nových tváří a druhů boroviček a můj desátý odznak na plaketě. Možná trochu monotematický zápis - to všudypřítomné zaklínadlo HuberoBororo, ale bylo to tak. Takže, Dafe ty si už konečne vyber, Dojčere vyražmeš spolu někdy skutečně na kopec, Lojzku ožeň se než bude pozdě, Filipe dávej na ní pozor, jinak se budu zlobit, Vojto, Šimone držte známku punku, Mazane nechlastej, Faldo nemůžeš mít taky fšechno, Kachno odroď to v poho, je to v poho...

zpátky    fotky z akce    Valdovy fotky

Jiné pohledy:

Paintball: Benešov 13. listopadu 2005

Pouštění draků: 17. listopadu 2005

Přes počáteční zmatky, nepříznivou předpověď počasí a státní svátek se draci nakonec konali a ti úspěšnější dokonce i létali. Ne každý měl takové štěstí.

Protože jsem svého loňského draka polámal cestou v tramvaji, byl jsem nucen pro tuto sezónu vytvořit "nový model". Na draky se s námi chystala i kámoška Pavla, a protože jsme všichni lidé pracovití, na stavění draků došlo až v předvečer samotné události. Už se to tak přihodilo, že u nás vznikl takový malý "dračí workshop", ze kterého nakonec vzešli 3 (resp. 4) draci. To je poměrně s podivem, jelikož se k nám během večera připojili včetně Eriky ještě její sestřenice a Velebák, kteří však sekundovali pouze co se týkalo konverzace a konzumace.

Vzhledem k meteorology slibovaným sněhodešťovým přeháňkám jsem se rozhodl vyrobit svého draka z odolných materiálů, kterými se nakonec staly černý igelit z pytle na mrtvoly, dřevěné laťky o průměru 7 mm a náplast. Erika vyrobila draka klasického a pro boj se zákeřnými vzdušnými víry ho vyzbrojila básní od Jiřího Žáčka. Pavla vyrobila dle návodu asijského draka ve tvaru osmicípé hvězdy a dále s sebou přinesla draka-vlaštovku dovezeného přímo z číny. (Předesílám, že ze zmíněných draků nakonec létala snad jen vlaštovka, a to ještě s přimhouřením obou očí...)

V sobotu ráno jsme se na Hlaváku sešli ještě s Lucinkou a Emou z 23ky. Děvčata byla opěšalá, a stejně tak i Márvn, Stýf, Šedouš a Jana, kteří přistoupili cestou do Kolovrat. Akce se dále zúčastnili Štefan s Kačkou (opěšalí), kteří nestihli ranní vláček a dorazili autobusem, dále Áda s Matějem (včetně 3 prefabrikovaných, ale zato letuschopných draků) a nakonec i Loyza s Jíťou (včetně Loyzova postaršího draka).

Navzdory předpovědi bylo dopoledne vyloženě pěkně, svítilo sluníčko a foukal možná až příliš silný vítr. Slabým článkem mého obojživelného draka se ukázala být režná nit, kterou byla svázaná jeho kostra (Že já jsem si nenechal od toho prodavače v galanterii vnutit tu džínovinovou nit...), a tak jsem svého draka demontoval a ve zbývajícím čase před obědem jsem se jal asistovat Erice s jejím drakem poetou, který sice létal, ale pouze do výšky nějakých 5 m AGL a pak se vždy beze strachu vrhl střemhlav k zemi. Dospěl jsem k závěru, že co chybí na technice, to bude třeba dohnat hrubou silou, a v roli vodiče jsem se rozběhl plnou parou přes pole. Že mé závěry byly liché se ukázalo hned po pár metrech, kdy mi konečně sepnulo, že na mě Erika nekřičí: "Hurá! Letí!!!", ale: "Stůj! Zastav!". Nebudu to protahovat, Eričin drak poeta nebyl stavěný na to, aby ho někdo protáhl po poli. U cesty jsme mu pak postavili pomníček - malý, leč oko potěší...

K obědu jsme se po dvouleté přestávce přesunuli do restaurace "Kolovratská Rychta", kde jsme kromě dokumentu o 17. listopadu 1989 sledovali i kazící se počasí. Jídlo bylo chutné a syté a oblíbené litovelské pivo Maestro zrovna tak. Během oběda se mi podařilo zrekonstruovat mého draka a režnou nit nahradit vlascem. Počasí venku se nelepšilo, a tak nás opustili Áda, Matěj, Kačka i Štefan. My ostatní jsme si dali ještě jedno a opět jsme se přesunuli na louku za obcí.

Kromě toho, že se zatáhlo a byla mnohem větší zima, zeslábl vítr. Mého draka tak bylo možné donutit k letu jedině díky usilovnému běhu - alespoň jsme se zahřáli. Když už nám byla opravdu zima a bylo jasné, že draci už toho mají pro dnešek dost, vrátili jsme se na nádraží a odjeli zpět do vnitřní Prahy. Draka jsem doma uložil k zimnímu spánku a doufám, že napřesrok už nebude mít s létáním problémy.

zpátky

Vánoční slezina: 22. prosince 2005