47. Stezka: Slovensko 27. 9.-2. 10. 2005

Na letošní "zahraniční" stezku nás vyprovázela ne právě příznivá předpověď počasí a navíc se k nám nakonec nepřipojilo několik očekávaných spolustezkařů (Erika zůstala doma na antibiotikách, Šéf upřednostnil před slovenčinou jazyk anglický a dlouhou dobu neviděný Zmátlo prostě nedorazil na vlak). Jízda vlakem byla náročná, což se ostatně dalo očekávat. Skrze mlhu levné říčanské lihoviny a bůh ví čeho ještě bylo lze rozeznat cca 35 stezkařů v naší bandičce 26+23 (resp. 49).

Na nádraží v Čadci jsme dorazili kolem půl sedmé ráno. Únava z cesty byla na všech patrná, někteří se dokonce bez odkladu uložili na lavičky v nádražní hale po vzoru místních bezdomáčů! Pak ale přišla tragédie, Vojtkovi vypadla ve vlaku z kapsy kovová krabička, a tak jsem byl vyzván, bych pomocí SMS oslovil náš těhotný párek (Kačka se Štefanem), který pokračoval vlakem až do Žiliny. Během mého snažení o navázání telekomunikačního spojení (jak se později ukázalo, zcela marného spojení) se ostatní začali zvedat k odchodu. Na mou prosbu, aby na mne někdo venku počkal však nikdo nezareagoval a já tak vykročil do časné Čadské hmly, ve které byly rozeznatelné pouze siluety místních dělňasů chystajících se do rachoty. Mylně jsem předpokládal, že první kroky naší skupiny povedou na snídani do města. Až Valdova záchranná SMS mne navedla k naší kumpanii, která se posléze vydala vzhůru pryč.

Bylo poměrně chladno a chvílemi i trochu sprchlo, a tak jsme se na zastávce pod stromem rozdělili. Já jsem vyrazil v 8mičlenné skupince napřed. Počasí se cestou trochu umoudřilo, a tak jsem skutečně uvítal dospávací pauzu, kde jsem měl konečně šanci trochu uchlácholit spánkový deficit, na kterém jsem pracoval již někdy od neděle. Po hodině a půl se nade mnou strhla debata na téma "Máme toho Šimona budit nebo ne?", která mě naštěstí probudila, a debata tak ztratila smysl a my mohli opět vyrazit směr Oščadnica.

Po obědě v oščadnickém hotelu Rača dorazil i zbytek naší bandičky a společně jsme se přesunuli k nedalekému Športhotelu, kde jsme měli dohodnutý nocleh. Pokoje nebyly ještě přichystané, a tak jsme založili tábor na přilehlém plácku a jali jsme se věnovat sportu - frisbee. Já jsem se vydal hledat ztracenou trojici (Mazan, Šampión a Daf), která se zarubala v hospodě U Drevorubača. Bohužel jsem se vydal na opačnou stranu, a tak mi byl tento podnik, který jinak v rámci stezky navštívila asi celá naše dvojtrasa, odepřen.

Po ubytování jsme se všichni přesunuli do hotelu Rača, kde tou dobou působil jediný kuchař, a to ještě učeň na brigádě, takže stravování vyžadovalo opravdovou trpělivost. Pivo Corgoň naštěstí teklo v dostatečné míře, a tak se večer nakonec docela vydařil.

Na další den slibovali rosničky déšť, ale protože jsme v oščadnickém Športhotelu přespávali i další noc, mohli jsme si dovolit to risknout a vyrazit nalehko. Já se přidal ke skupince, která se vydala na Dedovku, kde jsme se rozdělili na lanovkový a podlanovkový oddíl a jali jsme se ztékat sjezdovku k chatě na Rači. Lanovkáři to zvládli překvapivě o něco rychleji než my přízemní tvorové a ušetřený čas využili k poskakování na trampolínách. To jim ale příliš dlouho nevydrželo, protože společně s podlanovkovým týmem dorazil i vydatný déšť. V okolních chatách nebylo ani živáčka, jen v chatě Plemenár dva živáčci byli, ale ti nám oznámili, že je zavřeno, protože celou chalupu mají zamluvenou nějací pražáci. Chvíli nám trvalo, než nám došlo, že "nějakých pražáků" se v danou chvíli v dané lokalitě může vyskytovat pouze omezené množství, a místo Vaňka jsme vyslali vyjednávat dvě sličné diplomatky. Z oněch "pražáků" se vyklubala 14. trasa TAKu, kde má své kořeny i diplomatka Ivka, a tak se nám hospodu nakonec otevřít podařilo. Sice jsme dostali jen čaj, rum a lahvové pivo, ale zato v teple a v suchu.

Pan vrchní byl znalý místních jízdních řádů, a tak jsme v pravou chvíli nasedli na vodní lyže a slalomem mezi kapkami deště jsme sjeli zpět na Dedovku, kde jsme rádi využili místní autobus. S přestupem a jedním malým Corgoněm v Oščadnici jsme nakonec doputovali do Čadci, kde jsme se byli rozhodnuti nakrmit. V Ošadnici jsme se pokusili připojit k naší skupince i strýčka Mazana, ale ten měl toho času výrazně pomalejší taktovací frekvenci, a tak jsme ho zanechali jeho osudu. Vojtek nás lákal do kina, ale nakonec zvítězil rozum - šlo se na baštu a bylo to vynikající: řízek, velryba a pizza! :-)

Když jsme se vrátili do Oščadnice, našli jsme v hotelu Rača jen Valdu a pár dalších. Všichni ostatní pařili na ubytovně, kde se Bořek s Peťanem pustili do grilování. Já s Loyzkem jsme se rozhodli, že si toho večera už konečně trochu zahrajem. Provedl jsem malou agitku, a tak se nás nakonec asi dvacka sešla v hospůdce Pohotovosť. Slabším bodem celé akce byl fakt, že po dvou písničkách se odkudsi vynořil místní borec v džínsové bundě a začal sázet mince do jukeboxu. Dle přísloví "Ty do mě chlebem, já do tebe kamenem" jsme také začali sázet, a to hned dvakrát! Borovička byla obzvláště vychlazená a Horkýže Slíže brzy donutily místňáky litovat, že si ten orchestrión kdy pořídili. Hospůdka zavírala v jedenáct, a tak nás již brzy po jedné ráno, začal pan majitel nabádat k přesunu. Několik chvil nám to ještě trvalo (borovička byla obzvláště vychlazená), ale nakonec jsme svolili a odebrali jsme se do Športhotelu, kde byla tou dobou zábava stále ještě v plném proudu. Ten večer bylo ještě skrze dým možno zaslechnout několik pokusů o hru na kytaru a když jsem se někdy (těžko říct, kdy to bylo) konečně odebral od svého pokojíku, s mírným překvapením jsem zjistil, že se moje postel přestěhovala a ještě je na ní povážlivě plno, než nebyl čas ani kapacity na přílišné dumání, a tak jsem se i já odebral do věčných lovišť.

Ráno jsem možná nebyl první, kdo vstal, každopádně jsem byl první, kdo vyrazil na cestu. Zanechal jsem za sebou dopis na rozloučenou, ale ani v hotelu Rača, kde jsem se stavil na jednu "závodní polévku", ani v bistru U Medveďa mne žádné ozvěny minulosti nedostihli. Ostatní šli rubať k Drevorubačovi, ale já jsem si dal ten den za cíl vrchol Rači. Snad již tradičně mne poblíž trampolín u horní stanice lanovky zastihl déšť. Netrval naštěstí dlouho a pohled na sluníčko pražící do promoklé země mi to bohatě vynahradil. Cesta na Raču byla zdlouhavá, protože se mi neustále stavěly do cesty hromady borůvek. Nasadil jsem tedy borůvkové tempo, a i tak jsem kus cesty za vrcholem Rači došel rozjuchanou 14ku. Zpočátku jsem byl sice osočován, že jsem se podílel na vypití 14kové chaty Plemenár, ale nakonec se vše v sedýlku pod Orlom nad lahví becherovky a několika pivy vysvětlilo. Narozdíl od 26kového termínu "zewling", 14ka užívá termín "loučka". Narozdíl od 26ky, 14ka před svalením se do trávy křepčí, tančí, hraje a zpívá...

Bylo tam prostě krásně, a tak jsem přehodnotil svou plánovanou trasu a zasekl se se 14kou. Počasí nás však nenechalo křepčit a hrát věčně, a tak jsme se vydali po zelené značce bahnem a deštěm do Staré Bystrice. Po útrapách jsme nakonec dorazili do zmíněné obce, odkud mi naštěstí během několika minut jel autobus na Vychylovku. Když jsem konečně dorazil do bistra u skanzenu Můzea Kysuckej dědiny byl jsem všemi opěvován za svůj nebývalý sportovní výkon - chvíli mi trvalo než jsem vysvětlil, že můj sportovní výkon nespočíval tolik v nachozených kilometrech, jako spíš v oběmu odbouraného (částečně odbouraného) alkoholu. Původně jsem si myslel, že bych si toho večera ještě zahrál, ale taktovky se chopil Mr. Vychylovka Blues, a tak mi nezbývalo než pít. Do bistra po mně dorazilo ještě pár ztracených duší a hlavně z Prahy přitančila Polka, o kterou jsem se měl za úkol starat. Staral jsem se opravdu důkladně - Polka odtančila už po pár rundách a mně začala selhávat astronavigace takovým způsobem, že jsem se ráno probudil jako Geoffrey de Peyrac - kulhající s krvavou skobou na tváři.

V sobotu bylo docela frišno, a tak jsme se strýčkem Mazanem zanechali zbytek kumpanie v bistru a společně jsme se vydali hledat vyhřátou hospodu. Žhavým kandidátem byla hospoda ve skanzenu. Koupili jsme si lístek do hospody, ale přes naše naléhání jsme průvodkyni nedostali - museli jsme to nějak zvládnout úplně sami. Hospoda ve skanzenu byla moc pěkná, byla tam pěkná kuchařka, pěkná zima a pěkně nepitelné pivo. Po chvíli se k nám připojili i další 49káři, ale mě už to táhlo zase dál.

Po chvíli váhání jsme s několika dalšími zavrhli přiblížení parní úzkokolejnou mašinkou a po vlastních kolejích jsme se přesunuli na terasu před hospodou ve Vychylovce. Tam jsme společnými silami odlehčili Polce a několika dalším batůžky: Sýry, klobásky a především Tramín červený pozdní sběr - prostě mňamka! Cestou do noclehu U Jeleňa jsme se zásobili čerstvými korbáčiky, ale i tak jsme dorazili jako jedni z prvních. V hospodě bohužel točili jen nevalné pivo Urpiner a i předešlý večer si vybral svou daň, rozjeli jsme tedy zábavu pod vlivem čapované Viney. Hospoda byla vyhřátá, dostali jsme vynikající rezeň a konečně došlo i na nějakou hudbu.

Ráno jsme si museli přivstat, abychom nepropásli autobus, který si pro nás měl přijet už někdy kolem deváté hodiny ráno. Neuvěřitelné se stalo skutkem a ve stanovenou hodinu jsme všichni skutečně stáli v ranním chladu, ne tak náš autobus. Čekání jsme si krátili hrou v frisbee, pitím lahvového piva a posíláním nervózních esemesek Řehákovi z 12ky, který měl inkriminovaný autobus na starost. Když jsme se ve třičtvrtě na jedenáct pomalu loučili s představou, že se letos dostaneme na zakončení, autobus konečně dorazil a vysvitlo slunce. Aby to nebyla taková idyla, přepadli nás na půl cesty do Těrchové místní nezletilí zbojníci a ustřelili nám kolo i s Jíťou. Jíťa naštěstí přežila, ale kolo bylo třeba pohřbít a nahradit novým. Na zakončení jsem tak dorazili s mírným zpožděním. Místo hledání vhodného rytíře a myši jsme se vrhli na místní stánky s občerstvením. Za doprovodu místního folklórního kvartetu jsme se přivítali se známými z ostatních tras a v půl třetí jsme nastoupili do autobusů do Varína, kde na nás čekal náš vlak. To, že se skutečně jednalo o naší soupravu se potvrdilo nálezem Vojtkovy kovové krabičky, která tam na něj počkala celou stezku, a zpáteční cesta byla hned o něco veselejší.

Do Prahy jsme dorazili před půl jedenáctou večerní a po rozloučení jsme se unavení, ale šťastní odebrali do svých domovů k rekonvalescenci.