Archiv 2004

46. Stezka: Lázně Kynžvart 13.-16.5.2004

aneb ledviny a játra na cvičáku!

Čtvrtek:
Narozdíl od minulé Stezky, kde jsem si šetřil zdraví a pěkně si vyhodil z kopejtka, na letošní jsem si několikrát málem vyhodil z korejtka. Ale začněme pěkně od začátku.

Sraz v 7.26 na Hlaváku, pro někoho kdo v tuhle vražednou hodinu vstává jednou, maximálně dvakrát do roka, byl špatným startem prvého stezkového dne. Velké zklamání - ZUZIK přijede až v pátek. Smířeni s tím, že ve vlaku není řazen jídelní vůz, že někteří mají přísnou dietu (žádný alkohol před snídaní) jsme se těšili na něco malého do Domažlic. Řízením osudu, kde se vzal tu se vzal, kulatý pán s obžerstvovacím vozejčkem, pivo za 25,-, no kurňa, nekupte to... Nejdřív jsme vypili Samson, Krušovice a končili jsme Braníkem. Po přestupu v Domažlicích nám bylo potěšením seznámit se s tulákem, co mu stačilo jak ty pražce dudlajdudlajda... Dlouho si prohlížel kalným zrakem BÁBU, až z něj vypadlo, že je docela pěkná. Měl vkus....

V Bělé nad Radbuzou, kam jsme se těšili na oběd, už vládne tvrdý teror EU. Asi pro nedostatek utěrek museli zavřít kuchyň a my byli bez něčeho teplého do pusy. Tak jsme si dali něco studeného u řezníka a v cukrárně, koupili tradičního Napoleona a vydali se po trati do Třemešné. Po cestě jsme razili mince na kolejích a někdo se pěkně zhulil. Tou dobou byl už DAF pěkně nervózní, páč mu přijela v 16.30 Hanička (taky Maruška, Anička) a skutečně na ni chtěl udělat dojem. Udělal???

V očekávání jsem byl i já, protože jsem se těšil na pí hostinskou v Třemešné. A skutečně je to kus. I když za ty 4 roky, co jsme ji viděli naposled, trochu přibrala... Po vynikající večeři jsme si dali něco málo na slehnutí a jak přibívalo tmy a alkoholu v tělese obsaženém, vnímat okolí bylo stále náročnější. Ještě že jsem povinný telefonát ženě stačil vyřídit před velkým třeskem. Hned potom se mi zjevil ŠAMPIÓN...

Pátek:
Spát na nafukovací karimatce bez vzduchu, nebylo zrovna příjemné ani chytré, takže jsem byl ráno asi ze 75% poškozen a nechal se tak vláčet davem kolem Chobotu a Hamry, lesama neznámo kam. Díky Bohu, že huliči měli časté zastávky, na kterých jsem měl čas opravovat poškozené díly. I tak se chvilkama zdál přesun 15ti km do Stráže nekonečnej. To byste nevěřili co maj na vsi zvířátek. Jen co jsme vkročili do vesnice tak jsme viděli: 5 psů, 2 kočky, 2 koně, 48 papoušků a dokonce i koťátko s nádorem. Honiči kilometrů (VÍTEK, KACHNA a SYLVA s DOJČEREM) nás už vyhlíželi přes náves. Příslib bytu na nocleh padnul, takže nám v kůlně vyklidili uhlí abychom se mohli pěkně vyspat. Ta kobka se mi tak nelíbila, že jsem raději spal v přívěsu. Všichni byli hladoví a čekali na přísun knedlíků, např. VÍTEK jich měl přesně 24 a pak ještě pár. Ošklivý DAF a VELEBÁK, už do mě zase chtěli něco lejt a teď už si nevzpomínám, který jelito dostalo chuť na zelenou. ŠAMPIÓN, kterej seděl v putyce už od jedný se strejcema u výčepu se vznášel asi půl metru nad zemí a vyčítal mi, že jsem to s ním všechno nechtěl absolvovat. Já jsem chtěl, ale nemohl! Tou dobou přijel KACHNĚ šamstr, dále ERIKA SE ŠIMONEM, LOJZEK S JÍŤOU, PETR a nám všem přijela konečně ZUZANKA. ZAKIMU se kůlna s uhlím na spaní nelíbila tak moc, že se na ní raději ani nešel podívat a šel pro KÁČU hledat lepší bidlo. Moje struny už dávno neladí, tak nám hrál LOJZEK pěkně do ouška, až tak do 3tí hodiny, kdy jsem už únavou neviděl ani na kulečník. Kdo spal venku, určitě slyšel céres, jakej dostal hostinský synek za to, že se s někým od nás zhulil. Škoda, že nikdo neřekl hostický dceři, že spím v přívesu...

Sobota:
Kdo vstal ráno včas, měl k snídani vynikající vajíčka, kdo měl už potrénováno z Třemešné, mohl pozorovat opuchlé nevyspalé tváře příchozích minulého večera. Na snídaní přijel KARLOS se ženou a do růžova vydadanej ZAKI. Těm, kteří ji ještě teď měli jako z praku se nikam nechtělo, natož pěšky a s nadějí čekali, že začne pršet. Aby to snad přivolali objednali teplou žábu. A aby to bylo ještě horší, začal VELEBÁK přemlouvat ZUZIKA, aby s ním už vyrazila, že tu přece nebudou vysedávat...  no prostě nervozita. Přesto byl VELEBÁK vyhlášen hostinskou nejoblíbenějším hostem večera a sklidil tak mé tiché ovace. Ehm, bledá závist! Honiči kilometrů měli už několikadenní náskok, odstartovala i VALDOVA partija, a zadní voj se vydal asi do konzumu. Letmý pohled na mapu mě ujistil, že když se zadaří, mohl bych se dostat stopem ke Třem pštrosům na které mám já a Luda příjemné vzpomínky ze ? stezky. Zadařilo se, a ješte lépe jsem se bleskově přesunul do Boru. Zadní oj, ze kterého se pomalu začali stávat postavičky z medvídka Pů, mi volal, že bloudí někde kolem kravína a ať čekám. Tak jsem čekal v hospodě ze které právě vyskočila VALDOVA partija a dal jsem si něco malého dobrého a podojil bankomat. Parta medvídka Pů přišla strašně utrmácená a bylo jedině dobře, že na nádraží nebylo daleko. Děkujeme všichni ZAKIMU, že za nás zaplatil vstupenky do vlaku. Hospoda Tunel ve Starém Sedlišti byla útulnost sama. Hory masa, filozof za zády, ubytované slovenky, LOJZKOVA kytara, studená sprcha, konečně nafouknutá karimatka to jsou jen střípky toho pěkného večera. Za pozornost dále ještě stojí, že VALDA šel už zase spát v devět, naopak vydrželi oba FILIPOVÉ a světe div se, DOJČER držel do čtvrté raní!!! Jen ten kyselej ozon ŠAMPIONOVEJCH šampionek mě ne a ne uspat, dále pak slovenek celonočně hrající radio. DAFE, proč jsi nechtěl vstávat na hlídku, když jsem ti jí napsal se ZUZANKOU? Čí je ta černá podprsenka z koupelny? Tvoje VÍTKU?

Neděle:
Ráno jsem si dal konečně teplou sprchu, aby to bylo ještě lepší, tak se ZAKIM. Posnídal jsem pivo a mrkev, koupil slona a všichni sborem na nádraží, dojet cca 40km na zakončení stezky do Lázní Kynžvart. Začalo pršet a skoro všichni vytuhli a dospávali narůstající spánkový deficit. V Půáčkově partě se začali rýsovat postavy, jen nevím proč VELEBÁKOVI nesedí postavička Íjáčka? Protože má utrženej ocásek? ŠAMPIONE ty jseš prostě prasátko. Čím jsme byli blíž k Lázním, tím se počasí umoudřovalo, na přestupu jsme se krásně občerstvili u stánku, koupili si nedělní tisk a zanadávali na EU.

Po přírodní atrakci jakou byly dobře vyvynuté mikrotvary, jsme dorazili na hřište - místo zakončení. Konečně okurky!!! Oproti loňskému zakončení, to snad bylo letos nějaký málo zajímavý či co. Snad proto byl větší zájem o párky, pivo, kuře, guláš a hlavně okurky. Okurky došli přesně v 15:22. Byl jsem velmi potěšen, že taková kapacita jako je LOJZKUV tatík pije rum a vůbec se nezlobí na LOJZKA, že je poštelovanej. Snad opětovným řízením osudu se stalo, že jsme si nic, opakuji slovy: NIC, nepořídili do vlaku, takže jsme jeli úplně nasucho domů. Nebejt DOJČEROVY kpz placatice, která zasáhla spíše symbolicky a psychicky, nevěřil bych, že jsme se dokázali tak nezodpovědně a trestuhodně, skutečně až životu nebezpečně nepřipravit na zpáteční cestu. Aby byla vlastní neschopnost dokonána, odmítla mi ve vlaku pozvání na dobrou večeři taková ta cácorka s modrejma vlasama a žádnejma prsama z trasy 23. Na nádraží tedy úplně střízlivé rozloučení, ujištění o stále trvajících vzájemných sympatiích, jen s tím Baníkem pozor, tady v Praze je hnízdiště Sparťanů. Tedy sumasumárum, opět se zadařilo, jen nevím jak to budu zvládat příští Stezku s kočárkem, ať už to bude Zuzanka nebo Lukáš, nebo oba dva. Jestli mi je teda žena půjčí...

K zápiskům připojuji zdařilou pohlednici: Co jsme na Stezce neviděli!

Mnoho zdaru v pracovních procesech i v sexuálních objektech vám přeje:

P.S.: Že je na Stezce možné úplně všechno, to vím už dávno, ale že se ze mě stane Baníkovec toho bych se nikdy nenadál. BANÍK ..IČO!!!

zpátky    všechny fotky

Jiné pohledy:

Svatba Jany a Šedouše 21.5.2004

Nebyli na STEZCE, nebyli na STEZCE!!! Budiž jim však odpuštěno, zdá se, že věděli, co činí! Na Chodovskou Tvrz, kde si v pátek po ránu řekli Hůďovka s Šedoušem své ano, jsem já osobně dorazil až v okamžiku podepisování smluv (Šedouš podepsal, že se za Janu zavazuje v dohledné době uhradit poplatek 40 velbloudů a 15 sokolů, Jana pak, že je s touto sumou srozumněna a že na něj za to bude hodná) a rozhodně jsem nebyl posledním příchozím této velkolepé události. Když jsem se rozhlédl po ostatních svatebčanech, snad až příliš nápadní byli všichni účastníci 46. stezky, kterým ty 4 dny na regeneraci stačily, stejně jako mě, pouze zčásti.

Nevěsta se ženichem však vypadali výrazně lépe a to i přesto, že byl Šedouš do posledních okamžiků nucen vyvíjet pracovní činnost, a tak jsem se poprvé v životě účastnil v noci ze středy na čtvrtek něčeho, co by se dalo označit jako "Zapíjení svobody přes internet". Kdo nezažil - nepochopí...

Oběma jim to moc slušelo, a že jsou připraveni téměř na všechno, co by je v budoucnu mohlo potkat, dokázali hned vzápětí. Podlí přátelé z "Tolštejnské bandy" totiž hned před tvrzí obšťastníli ženicha originálním břevnem a slušivou vězeňskou koulí, coby symboly ztracené svobody. Nešť, Šedouš není včerejší, a tak ihned, když se ukázalo, že se klíče k oběma zámkům "záhadně" ztratili, začal zvučným hlasem volat o pomoc. Ne však Janu, ta jeho útrapám přihlížela pouze s rozpačitým úsměvem, ale voláním: "Tati, tati pomoc!" přivolal svého otce, který jeho trápení v mžiku ukončil za pomoci příruční rozbrusky. Šedouš zákrok přežil a jeho trýznitelé museli uznat, že takhle rychle si s jejich udělátky ještě nikdo neporadil.

Následovalo hromadné i méně hromadné focení (sešlo se nás skutečně požehnaně) a nakonec i triumfální odjezd Šedoušovic Kachnou. Nezbývá než jim popřát hodně štěstí, zdraví...

zpátky    fotky (janaased.wz.cz)

PanTAKové hry: Soběslav 18.-20.6.2004

Vítání léta: Vojanovy sady 22.6.2004

Vandr: Osoblažsko 3.-9.7.2004

Setkání v Keblanech: 3.-5.9.2004

Letošní keblany se odehrávaly v komorní sestavě, ale to nám nezabránilo v tom, abychom si to patřičně užili. Hlavní skupinu jsme tvořili my, kdo jsme se nechali do Keblan přepravit kapitánem Košťálem na jeho vlajkové lodi Jazz. V autě bylo veselo, a tak nikomu z posádky ani trochu nevadilo (spíše naopak), že jsme na místo dorazili až kolem půl druhé hodiny ranní. Na místě už bylo poněkud mrtvo, to nám však nebránilo v uspořádání večerní hostiny. Pro nezasvěcené musím přidat upozornění, že jakkoli se to zdá nemožné, rohlík se slaninou, olivy, mandle a gumoví medvídci Haribo nejsou úplně špatná kombinace! (a to nemluvím o slivovičce atp.)

Další učastníky jsme postupně identifikovali až ráno. Na místo dorazil tradičně Petrof, tentokrát v doprovodu Alberta, dále k naší posádce přibyli: Adéla, Bednářka a Hořák. Když už jsem v tom výčtu, tak Jazzem jsme přijeli: Košťál, Vojtek, Valda, já, Máca, Polka a Erika se svou pseudosestrou Janou (záporný indián Tangua). Sobotu jsem trávili lenošením, hrál se pétanque, Máca s Erikou se opalovaly, grilovalo se masíčko, došlo i na ringo a k večeru jsme se dokonce odhodlali udělat oheň! Jelikož jsme na Eričinu kytaru zapoměli dodat chybějící strunu, sáhl jsem místo po tomto osvědčeném nástroji po svém pádlu, které si na kytaru tak akorát hraje. V rámci večerní zábavy došlo i na saunu, kterou, velmi obětavě - všichni jsme mu za to ještě teď vděční - zprovoznil Valda. Zatímco já jsem se potil v sauně, dorazili k ohni, jako poslední vlaštovky, Vítek s Věrou.

Ráno měli mnozí z nás šanci se přesvědčít, že, co v keblanech není ukryto za pevným obalem, to se myším neubrání. Co se týká denního programu, tak bych rád vyzdvihl kvality Adély, která se nezdráhá pracovat i o víkendu - moje koleno se po její odborné fyzioterapeutické akci cítilo hned o několik poznání lépe.

Zpáteční cesta proběhla v poklidu, včas jsme dovezli Ádu na její autobusové spojení, před Prahou jsme v obci Nová Hospoda navštívili jednu postarší hospodu, v našem hlavním městě jsme se poté rozžehnali a tím letošní setkání v Keblanech skončilo.

zpátky    fotky z akce

26. Lesní hry: Hlava XXII 10.-12.9.2004

Letošní Lesní hry pro mě začaly nepříjemným zjištěním, že krom pořadatelů, není z naší trasy 26 přihlášen onoho času nikdo. Napsal jsem "hezký" mail na adresu 26ky, adresně těm málo aktivním (pro Žampióna, Jezinu (čti Peťan - pro neznalé) a Tótchu ještě specielní, mimo jiné velmi "slušnou" ícéqé-masáž), ale želbohu, až na Žampoše a Jezinu (snad je vyděsila některá "slušná" slova nebo to měli v plánu, kdo ví) na seznamu přihlášených již nikdo další nepřibyl. Kde jste byli Edo, Ádo, Ido, Viléme, Hynku!?

Po vyplnění přihlášek se rychle blížilo datum narukování a času na čtení bylo málo. Proto jsem zvolil možnost shlédnout film, posléze litoval a byl zděšen dopředu, "o čem že to teda letos bude". Krom toho, že film se mi vůbec nelíbil, sem hlavně přemýšlel, co se dá vymyslet za hry na tak "divnou" záležitost (když jsem se ale na zakončení her dozvěděl co chystá 23ka za téma, sem si říkal, že kniha je to sice krásná, ale "herně"... zlatá Hlava XXII). Nu, uvidíme. Teď se podívejme na letošní akcičku.

Večer LH začal již téměř tradičně jinde než byl odlet. Na krásném Letenském plácku začalo defilé spojených letek a já si vzpomněl na čas kdy o pár metrů dál defilovaly jiné spojené "letky". I hudební doprovod byl téměř autentický. Posléze co velitelstvo shledalo pochod dostatečně vojenským, byl přidělen letkám test, který se měl vyplnit do odletu. Test byl záludný a s knihou či filmem neměl zhola nic společného, což nikomu asi nevadilo. Já sem u něj zjistil, že ať se mě kdo chce zeptá na co chce ohledně druhé světové, nevím zhola nic. Naštěstí "staříci" věděli...

Naše letka, stejně jako jiné, zvolila strategické místo na vyplnění testu a dala přednost tekuté formě kinedrylu a i posléze v letadle se dopovalo co to šlo. Poté byl prováděn výsadek po dvou vojácích, kteří pak prováděli družbu v hostincích, hospodách a jiných pivních brlozích, které i notně po půlnoci mají náruč otevřenou. Někteří opět dorazili na základnu až k ránu, což jim po krásném vojenském budíčku sice na kráse nepřidalo, ale jinak se zdáli při následných bojových akcích silni a zdrávi.

Klasika dřevorubce byla letos obměněna a bylo to fajn. Byla spojena s další hrou která byla libůstkou pro lidi typu Jezina a zároveň ukázala, jaké je kouzlo lesních her, kdy se hra vysvětluje, účastníci se ptají vesměs 3× na tu samou věc, pár vyvolených má jasno už od začátku a někteří to nepochopí do konce. Poté co pochopí aspoň půlka osazenstva, jde se na věc...

Obchodníci některých letek pobíhali jak zběsilí mezi jednotlivými městy a opisovali burzovní lístky (které se sice měnily, ale proč kazit někomu radost z pohybu), jiné letky nebo soukromí businessmani typu Jezina zvolna chodili a obchodovali dle obchodního citu a některé letky (např. ta moje) přemýšlely do půlky hry, co že se to děje, co se koupí a nekoupí a za co, a co to tady vlastně děláme, když: "támhle to sice měli, tady to nemaj a my to máme a nevíme co s tim, kam to dáme a k čemu to je". Jinak, přesvědčovat někoho, co se má koupit, když si tim nejsem sám jistej, je docela prča a hlavně, i když jde jen o papírový šušně, nikdo o ně nechce přijít. Marně jsme přemýšleli, kdo si koupí člověka Piltdownského...

Další ještě akčnější hře dominovaly zejména vnady a talenty sester, Baník prďka, injekční stříkačky, sanitky (některé doplňovaly benzín již od rána, hlavně sekce Ž-J-L) a obinadla. Škoda napáchána vrhanými stříkačkami na Baník prďku byla téměř nulová a mě mrzelo, že nebyl zakomponován hod pro všechny účastníky. Já a pár dalších si proto tento nedostatek v zápětí vyléčili aspoň decentní bitkou stříkačky s vodou vs. náhodný cíl...
Následovalo psaní dopisu dle vojenských pravidel, který později též posloužil k malé hře.

Odpoledne se odehrávalo v duchu olympiády. Hod růží do oka mjr. de -- Coverlyho (alias šipky), pumový rozptyl (zajímavá varianta jednokolového pétanque), tahání letadla z hangáru (téměř krvavý ruce sem měl ještě za hodinu), voják který vše viděl 2× (klasická Kimovka), dolet (kdo měl lepší vlaštovku ten letěl dál) a dvě hry, které se musí popsat blíž. Letecká akrobacie byla pro hrudník některých přítomných slečen-letadel peklem, pro ruce nosičů radostí. Letadlo nešeno vzduchem muselo nejprve překonat zhruba metr dvacet vysokou překážku, posléze kličkovat mezi stromy, podletět velmi nízko nad zemí, udělat otočku o 360°, vývrtku a pak pustit z nákladového prostoru bombu. Druhou hrou byl Hladový Joe. Ne, přátelé, nešlo o brutální obžerství, jak by se mohlo dle názvu zdát, ale o jednu k vysvětlení nejtěžších her vůbec. Hladový Joe byl fotograf, který přistihl Yossariana v nevěstinci (Klasický případ toho, jak někdo nesledoval výklad a nezná knižní předlohu. Celá scéna se neodehrává v hampejzu, a Luciana je počestné italské děvče, a ne nějaká "kumula" (pozn. Šimon).). Zatímco se Yossarian a kumula odívali, Joe se odběhl naučit ne zrovna jednoduchý text, který když v mezích správně odříkal, mohl zaútočit na dveře pokoje. Yossarianův úkol byl obléci se a hlídat dveře pokoje, aby jimi nemohl Joe proběhnout a zkompromitovat jej. Úkol nevěstky byl taktéž se obléci, ale s omezením oblékat si jen jeden kus oděvu a jen na posteli. Pak mohla pomáhat oblékat Yossariana. Joe, pakliže se vůbec stihl naučit text, rozebíhal se na rozražení dveří, blokovaných Yossarianem, čímž získával body. Ufff...

Pak přišla již zmiňovaná malá hra s dopisy zovaná též Cenzura. Vzápětí se nám ukázala Erika v krásné večerní róbě ve hře Úpění při briefingu. Nad krásou milenky generála Dreedla úpěli vojáci a úkolem zapisovačů bylo přes tuto směs "povoleného" aůůůů a uáááá běsnění zaznamenat města, která byla obsažena v hlášeních, která se přednašeči snažili z pln plic sděliti.

V nočních hodinách proběhly nálety, Prométheova štafeta, zpestřené doplňováním pohonných hmot. Škoda jen, že kerosinu bylo málo. (Sekce Š-J-L naštěstí doplňovala i jinde.) Následoval oheň a na Lesních hrách snad první hromadná, jak by řekl Saša, taškařice - Nálet na Bolognu. Nám účinkujícím se líbila, doufejme, že i porotě, kterážto pokuřovala Vodníka. (Sekce Š-J-L + hafo si pak dala Vodníčků až do brzkých ranních hodin požehnaně.)

Druhý den trocha pršelo, ale hře Neser tady a plav to nemohlo zabránit. Pacienti byli ocejchováni hodností, kterážto mohla vyhazovat vše co bylo nižší až na nejvyšší, kterou naopak mohli "sejmout" jen ti nejnižší. To vše se dělo na šesti pokojích, mezi kterými se mohli nemocní téměř volně (až na tři chytače, kteří strkali mrzáky kam chtěli) pohybovat. V pokoji, kde již nebylo žádné volné lůžko přišel žadatel o pelech k ležákovi a se slovy: "Neser tady a plav!" si ukázali "občanky" a kdo vyhrál, získal. Mezi pokoji chodila vizita a koho našla na postýlce, ten dostal bodíka.

Poslední gameskou bylo něco co sem nazval Přelet nad kukaččím hnízdem v Pemprskách, autoři Náletem na Avignon. Z každé letky se vybral pilot, dle počasí nezimomřivý, vodofilní a se skillem ježdění na kole. Ten oblečen do slušivé Pampers helmičky a vestičky nasedl na kolo s křídly a s dalšími dvěma dobrodruhy podnikli nálet. Prolétali kolem masy čehosi, co měla být děla, raketomety, kulomety a bůhvíčehomety, která se snažila je co nejvíce nasáknout vodou. Nevím z čeho všeho to lili, páč sem jako pilot nestíhal sledovat, všiml sem si jen lahváčů, půllitrů a ešusů. Pak bylo zváženo Pampers-brnění a dle váhy "krve" bylo zjištěno, jak moc byl pilot zasažen. Roztomilá hra, škoda, že se nejelo víc kol...

Pak už jen nástup, vyhlášení výsledků, trošku brutální střílečka se stříkačkama a polejváním organizátorů, kteří vesměs bitkařili mezi sebou, různý organizační serepetičky jako úklid a odlet domů...

zpátky    fotky (lh.26.cz)

Jiné pohledy:

1/2tá Stezka: 24.-28.9.2004

Letošní půltá stezka probíhala v okolí Broumova a Meziměstí (kousek od Adršpachu a Broumovských skal) od pátku 24.9. do úterý 28.9.2004. Lidi byli rozděleni do tří tras, jednu vedl Pepa Brzák (hlavní pořadatel), jednu Klíma a mojí Tomáš Rozsíval. Sraz byl v pátek na Hlavním nádraží v 16:00

Na srazu jsem s radostí zjistil, většina mladých byla čirou náhodou v trase T. Rozsívala, takže stačilo jen přesunout Dafa a zařadit Vencu (z 26ky jel ještě Reindlik, další mladší v trase byli: Vaněk, Fela, Lucy, Veronika J., Bořek a Roman Hysek). Odjezd v 16:44 jsme v klidu stihnuli, zábava ve vlaku probíhala celkem standardně, v Náchodě a ještě někde jsme měli rauchpauzu a taky jsme po cestě nabrali slušné zpoždění, díky kterému Brzákova trasa v Meziměstí nestihnula vlak na přestup. Druhá trasa šla z Meziměstí do Vižňova, my jsme měli v plánu dojít až do Hejtmánkovic (cca 7 km, měli jsme tam dorazit asi v 21h). Nakonec jsme do hostince U Bůňů v Hejtmánkovicích dorazili hlavně kvůli zpožděnému vlaku až v 22h, nicméně v hospě nás pěkně přivítali, nakonec jsme dostali i pivko a úplně nakonec i řízeček s bramborem. Trochu jsme začali panáčkovat (což se nakonec táhlo až do úterka), pivo Opat se projevilo jako hnusné a navíc se zvykem promlouvat a kázat ostatním. Okolo třetí hodiny začali odpadávat jak stezkaři, tak i obsluha, takže tvrdé jádro se nakonec muselo obsluhovat samo. Okolo šesté už jsme zbyli na živu jen já, Venca, Veronika a Fela, protože Vaněk vytuhnul. Přišla k chuti i vezená Ballantinka a pak jsme se šli podívat na východ slunce, ale nebyli jsme schopni určit zda už vyšlo nebo ještě ne (bylo oblačno a vidět jen takový růžový). Nakonec jsme se vrátili a šli asi v sedm spát.

Po probuzení v sobotu v devět následovala snídaně (dobré rohlíky a čaj a hnusná rybičková pomazánka) a pěší pochod (3km) do Broumova na "pouť" a nakupování dobrot na další cestu. Obchody zavíraly už v jedenáct, ale něco jsme nakoupit stihnuli (většinou když budu mluvit/psát v množném čísle tak je myšlena skupina ve složení já, Daf, Reindlik, Venca, Vaněk, Roman, Bořek, Lucy, Veronika a Fela) a pak jsme se chvíli vyvalovali u parčíku u zámku (Hitler je bůch). Mezitím se nám ztratil Daf s Filipem. Po chvíli kochání se jak se Lucy protahuje na místní prolézačce jsme vyrazili po modré směr Javořičky (cca 10km, tam jsme měli další nocleh). Cesta byla dlouhá, vedla přes pole, louky, okolo kamenných sousoší, přes místní typické vsi s pobíhajícími prasátky a přes lom. Kousek za lomem jsme našli pěkné místečko na oheň, takže přišlo k chuti kuřátko v alobalu, pak buřty v alobalu, mrkev v alobalu na sladko i na slano a nakonec ořechový likér s výhledem na pobíhající vysokou. Mezitím nás míjelo pár stezkařů, Tomáš Hackl se u nás dokonce zastavil na svačinku. Pak začalo lehce pršet, proto jsme zapluli po modré do lesa a začali dohánět staříky :))). K setkání s nimi došlo zrovna na státní hranici s PL a to byl dobrý důvod se napít, což jsme učinili. Následně jsme pokračovali podél hranice směr Javořičky. Po cestě jsme našli několik majetků policie, které jsme nepoškodili ale jen odlehčili. Pak už to bylo pořád z kopce až pensionu Panoráma, kde jsme obsadili chatičku č.8 (ale spalo v ní nakonec 9 lidí, 40 much a dva pavouci). Jinak restaurace dobrá, jídlo super, jen ta obsluha byla nějaká divná, ale nakonec celkem roztála. Po výtečném zvěřinovém guláši a smažácích padly zase nějaké panáčky, chvíli jsme si hráli s kartami, pak s jednou z ukořistěných cedulí a zapalovači a večer pěkně uběhl. Okolo jedné začal být personál trochu nervosní, takže jsme to ve tři zabalili a po večerní procházce jsme šli ve čtyři spát, protože nás ráno čekala snídaně - míchané vajíčka nebo/a párek.

Nedělní ráno vypadalo úplně jinak než pátek a sobota - bylo teplo a pouze oblačno, takže se hned lépe vstávalo (v sobotu bylo zataženo a poprchávalo). V plánu byl cca 7 km travers přes dvě údolí do údolí Uhlířského potoka. Jelikož už jsme se začali cítit, tak jsme s Vencou naplánovali koupání - po cestě byly dle mapy nějaké rybníky a dokonce i plovárna. Nakonec jsme skončili u té plovárny, která byla dost zanedbaná ale celkem použitelná a spolu s myškou-buřtíkem jsme se jako jediní vykoupali (no je pravda že se naše mladé dámy večer sprchovaly, ale v úterý jsme stejně páchli všichni). Teplota vody minus 2cm, ale jinak gut. Pak jsme s Vencou pokračovali přes Heřmánkovice směrem k ustředění. V lese jsme potkali zbytek mladých a na základě ne úplně přesných instrukcí a jejich ne úplně správného pochopení jsme pokračovali lehce HC-DC k potoku. Když jsme po několika kilometrech dorazili k závoře u vjezdu do lesa, bylo nám jasné že nejdeme úplně správně. Naštěstí jsme vyčarovali traktor s přívěsem, který nás ochotně dovezl ty 3,5 km na místo ustředění, takže jsme zase byli za lenochy, ale dorazili jsme na místo jen se čtvrthodinovým zpožděním. Tam jsme si nejdříve dali malý piknik-bufet, pak jsme se oblíkli do zelených tepláků, chvíli jsme hráli s frisbee v osmi lidech na třetího, pak jsme šli otočit trabanta a nakonec jsme slavnostně Felu odsnoubili od Dafa (díky Blance Ch. za vedení a provedení aktu). Okolo třetí se všichni začali zvedat, tak jsme šli taky, ale jelikož se nikomu nechtělo jít po silnici (a traktor už projel zpět), dali jsme si to cestou, pak necestou lesem a po polích, lukách a lomech, no prostě delší ale o to hnusnější cesta (cca 5km). A těch berušek...

No ale nakonec jsem všichni šťastně dorazili do Hynčic do hospody, našli si separé za pódiem a po zjištění, že nevaří jsme vlakem vyrazili (zase bez Dafa s Reindlikem) do Meziměstí do vyhlášené nádražky, kde vařit měli ale zrovna nevařili... Nakonec jsme našli restauraci Slavia, která nás tak uchvátila, že jsme tam naplánovali celý pondělní pobyt. Pohodovej hospodskej, vyborná kuchyně, dobrý ceny, točená černá limonáda, fotbálek za bůra, kulečníky, hokej, striptyč a jukebox. Prostě pohoda. Jelikož nám ale jel v osm poslední vlak, zase tak moc dlouho jsme se tam nezdrželi. V Hynčicich to celkem umíralo, takže došlo na panáky a slovní hrátky (A dáš si k tomu hranolky?, Jasně kurva hej!, Baník pyčo - což nám vydrželo až do úterý). Navíc nechyběly nezbytné proslovy - tentokrát promlouval Krakonoš. Hostinský nekompromisně zavřel lokál už v půl druhý, tak se většina lidí přesunula k nám do separé, kde se hrálo až do čtyř.

Pondělí bylo celkem slunečné (a prý to vydrželo přes celý den), takže jsme v klidu už v jedenáct stáli na nádraží, abychom se dopravili do Slavie. V Meziměstí jsme ještě vyplenili sámošku a pak už hurá za zábavou do hospody. Původně jsme chtěli odejít ve tři, pak v pět a v šest, ale nakonec nás až v sedm sám hostinský svou limuzínou Wartburg odvezl do Vižňova do rekreačního zařízení Krokodýlek. Škoda jen, že ten OT co měl v garáži měl rozbitej startér. Taky jsme si trochu ujasnili 69ku - bude se jednat o účelové sdružení tras 20, 23 a 26 a minimálně bude využito na příští stezce na Slovensku, jako hlavního (űberchef) šéfa jsme vybrali Veroniku, já s Romanem Hyskem budeme unteršéfové. Ve Vižňově jsme po malém nedorozumění s funusem našli správnou hospodu, se správnou obsluhou a vybavením (dokonce teplá voda :)), prý si kvůli nám nechali i nainstalovat pípu. Díky místní šampiónce v šipkách tyto byly prakticky zdarma a v luxusním provedení, takže zábava na večer byla. Bohužel jsme nenašli odvahu ji přinutit k tomu, aby si s námi zahrála (nebo nás spíše ztrapnila). Jelikož Primátor dělal kromě piva i nealko limonády (mj. malinovou), mohli jsme promlouvat všichni. Taky jsem se bavil s Pepou Brzákem a na příští půlté stezce bude zřejmě vyzkoušena speciální trasa pro mládež, tak uvidíme. Tenhle večer už jsem moc nevydržel a šel spát už v jednu.

V úterý ráno jsme ocenili snídani (bohužel nám ji staříci většinu sežrali, i když nebyli v pořadí). Jelikož bylo pěkně a nikam se nám nechtělo, půjčili jsme si míč, nafasovali červeného Primátora a začali simulovat nohejbal. To nám vydrželo až do oběda (bramboračko-česnečka), pak už jsme museli vypadnou do Meziměstí na vlak. Ten jel tuším ve dvě, takže jsme konečně mohli otestovat nádražku (nic moc), pak už jen příjemná cesta do Prahy (jelikož jsme trochu zaváněli, tak jsme měli až domů vlastní vagón). V Praze jsme si zašli na Žižkov do jedné hospody (nějak mi vypadlo, jak se jmenovala) na jedno a jednoho (resp. ostatní asi na víc) a v devět už jsem byl doma.

zpátky    fotky z akce    fotky na stránkách 23ky

Vlajková v Keblanech: 8.-10.10.2004

V sobotu 9. října proběhla již tradiční hra Vlajková, tentokrát však v netradičních končinách. Místo zlatého dolu Roudný u Louňovic pod Blaníkem, kde jsme běhali s páskami na ruce a vlajkami několik posledních ročníků, jsme se tentokrát vydali zkusit štěstí na místo Keblanského tábořiště. Osazenstvo se sjelo k Pupkovi do hospody v pátek večer, popili jsme, doladili pravidla a odešli přespat na tábořiště. Ráno nás vybubnoval ze spacáků déšť a bylo jasno, že další tradiční věc, která k vlajkové patří, a to déšť, letos určitě chybět nebude. S menšími přestávkami propršela celá sobota, ale to předbíhám...

Sešlo se nás celkem 30 lidí, z 26ky (také již tradičně :-)) nás bylo poskrovnu, ale čest 69ky hájila hojně zastoupená 23ka. Zatím ani dušička z 20ky. Že by příště?

Nicméně toto číslo pěkně dělitelné 5 nám dovolilo udělat premiéru, co se týče počtu týmů. Vytvořili jsme tedy 5 týmů o šesti členech. Zastoupené barvy byly bílá, žlutá, modrá, červená a ZELENÁ - v pořadí, jak to vlastně nakonec dopadlo, ale to už zase předbíhám...

Po opožděném startu, začalo v 11 hodin tradiční vlajkování s hledáním kruhu nepřítelů, nošením vlajek, zabíjením soupeřů, zakládáním a porušováním koalic atd. Kemp mrtvých se odehrával převážně kolem kamen v kuchyni, kde se často srocovaly davy mokrých mrtvol. Postupem času vyšlo najevo, že nějaký záškodník z cizích řad houbařů, či chatařů nám (teda spíš červeným :-)) odcizil vlajku a tudíž přivedl červené do prekérní situace, co se týče nižších bodových zisků, což se ale na výsledku, jak jste viděli, nakonec úplně nepodepsalo. Někteří fundamentalisté volali dokonce po diskvalifikaci, ale tyto hlasy nebyly vyslyšeny. Nutno podotknout, že vlajka se ztratila po boji v lese, kdy zůstala zabodnutá a osamocená. Díky tomu, že vypadala úplně stejně jako vlajka Japonská, mohl mít dotyčný záškodník strach z opožděně okupace Asiaty.

V noci jsme toho kvůli počásku příliš nenahráli a hlavně někteří modří, kteří měli kemp na kopci nad Pelarem, projevovali k pokračování ve hře výrazný odpor.

Nicméně suma sumárum se vlajková povedla, příští termín byl pevně stanoven na víkend, kdy nebude pršet a jelikož jsem v textu neustále předbíhal, tak už vlastně víte všechno.

Pokud máte někdo zájem být stále v centru dění Vlajkové a podobných akčních her, tak se zapište do naší diskuzni skupiny pomocí vlajkova-subscribe@yahoogroups.com.

zpátky

Najdi svou kytku: 10.10.2004

Velká říjnová párty: Decentní Dýně 22.10.2004

Ač zcela ztřízliv, nestíhla jsem onen večer sledovat všechno dění, ale přesto se odvažuji tvrdit, že se akce vcelku vydařila - dostali jsme s holkama spoustu dárků, hostí přišlo požehnaně, bylo co pít i jíst, zábava nevázla - co vám budu povídat, kdo byl, ten ví, a ten kdo nebyl...

Pokud bych měl některý z momentů označit jako "Zlatý hřeb večera", pak by to byl bezpochyby Šampión ve svém laškovném komickém převleku. Nevím, kde splašil ty čupr slipy, ale zbytek šatníku obstaralo duo sester Zábranských. Jako důkaz toho, že to bylo něco stěží opakovatelného přikládám fotku;-)

zpátky

Vycházka do Zoo: 18.12.2004

Z pátku na sobotu jsem se příliš nevyspal, ale i tak, jsem byl po ránu docela čerstvý - kdo by nebyl, při silném větru, občasném dešti a teplotách kolem nuly, které toho dne vládly. Hned v úvodu jsem nucen upozornit na fakt, že nejvzácnější exponát jsme nenašli v Pražské Zoologické Zahradě, ale už na zastávce autobusu v Holešovicích. "Šukáš?", ptáte se? Ano, je to tak, pan geolog se po dlouhé době zase ukázal a rozhodně si s sebou nepřivedl žádnou vyvřelinu, ale moc sympatickou (alespoň mně se MOC LÍBILA!!!) přítelkyni Markétu, kterou jsme snad příliš nevyplašili a zase se někdy ukáže. :-)

K hlavní bráně jsme dorazili pár minut před otevřením v 9:00 a chvíli jsme koketovali s myšlenkou zakleknout do vstupních turniketů a hned jak otevřou vyrazit cvalem k novému pavilonu Indonésie, abychom tam byli dřív, než se udělají fronty. Počasí však odradilo mnoho návštěvníků nejen z řad 26ky, a tak nebyl důvod, proč takové dostihy pořádat. S pětiminutovým zpožděním pak dorazil i pan Ing. Valda s Polkou (Jirka tvrdil, že za zpoždění je odpovědná Polka, ale ta to bez váhání házela zpátky na něj...). Nakonec jsme tedy brány pražské zoo překročili v počtu 7 lidí ve chvíli, kdy se v areálu pohybovalo pouhých 16 dalších návštěvníků (škoda, že nedorazili ještě alespoň 3 další, pak bychom byli za bránou uvítáni informací o 26 návštěvnících zoo, takhle to bylo jen číslo 23...).

Myslím, že všichni zúčastnění by se mnou byli za jedno, že pavilón Indonéská džungle opravdu stojí za to. V zimních měsících navíc navštěvníci ocení, že je tam pěkně teploučko! Nemá smysl popisovat zde všechny zastávky, protože jsme nakonec prošli zahradu skorou celou, a ta čítá nějakých 3000 zviřátek. Nemohu ale opomenout zastávku u neskutečně hravého Alberta (mláděte ledního medvěda), který nedávno oslavil své první narozeniny. Zatímco jeho máma ho jen z povzdálí hlídala, malý Albert prostě blbnul: skákal šipky do vody, házel si s ožužlanou kůží, stoupal si na zadní, prostě exhiboval.

Posilněni několika párky v rohlíku jsme se kolem 11té přesunuli do Afrického pavilonu, kde se s námi telefonicky spojila 23. trasa TAKu, na kterou byl sraz v 9:00 přecijen trochu moc. Následovalo lehké nahánění se ve stylu:
23ka: "Kde jste? My jsme u vchodu! Sejdeme se u vyder?"
26ka: "Jo jasně, ale vydry tam nejsou! My musíme k sovám! Už jste byli v Indonésii? Jděte do Indonésie! Někde se potkáme...".

I když to nezní moc pravděpodobně, nakonec (po několika dalších obdobných telefonátech) jsme se skutečně s výpravou nejmladší trasy TAKu setkali, a sice u lachtanů. Vzájemně jsme se vyfotografovali, vlídně pohovořili a pak jsme se vydali každý svou cestou. 23ka domů, 26ka do hospody (jak příznačné:-)). Po rychlém obědě jsme se kolem 14té hodiny rozloučili s Šukášem, který následoval Markétu péct cukroví, a my ostatní jsme Jiřinovi odpustili jeho pozdní příjezd, když se nabídl, že nás všechny ostatní (Mě, Eriku, Janu Henžlíkovou a Polku) odveze autem.

Myslím, že se do zoo ještě určitě někdy vydáme, ale příště by bylo fajn, kdyby to mohlo být třeba v kraťasech...

zpátky

Vánoční slezina: 22.12.2004

Patrně nejsem tím pravým, kdo by měl o této akci napsat, než nikdo jiný se neuvolil. Sraz by stanoven tradičně na 18tou hodinu na metru C Roztyly. Tou dobou jsme s bráchou sice už byli na cestě, ale na sraz jsme to měli ještě velmi daleko. Veřejně se zde přiznám k tomu, že to byl můj nápad vystoupit již na stanici Kačerov, nicméně měl jsem pro to hned dva "rozumné" důvody. Za prvé: vlaková souprava, kterou jsme jeli ve zmiňované stanici končila, a za druhé: cestu k "našemu" stromečku směrem od Thomayerovy nemocnice jsem již jednou, před dvěma lety, úspěšně absolvoval. Bratr se od začátku tvářil dost skepticky, ale přesvědčil jsem ho.

Z počátku probíhalo všechno bez problémů, cesta se mi jevila povědomá. Pak jsme však narazili na místo, které se zdálo povědomé i Vojtovi, a tak jsme se rozhodli, že odbočíme z hlavní cesty k domnělému stromku. Napsat, že jsme to trochu netrefili by byl opravdu velký eufemismus. Nejen, že jsme to netrefili, ale během večera jsme to netrefili ještě mockrát. Ani telefonní konzultace nás nepřivedla na místo M, a tak jsme si nakonec svou cik cak navigací vyšlapali vlastní stromeček - nutno dodat, že mnohem větší než ten původní: na výšku mohl mít něco ke kilometru...

Když jsme se konečně našli (některá místa Kundratického lesa jsme navštívili i čtyřikrát!), byli už ostatní na odchodu. Připojili jsme se tedy k jejich lampionovému průvodu a vydali se do tepla mafiánské pizzerie "Lucky Luciano" v Nuslích. Eda to opět moc pěkně zařídila, dokonce se o nás postarala i při přesunu z Roztyl do Nuslí, jako kdybychom byli její nejmilejší žáčci. K mafiánům dorazili stromečkáři jako první a já jsem tak konečně identifikoval všechny ty temné siluety, které mne předtím v lese zdravily, aniž bych to já zaregistroval. Postupně dorazili další a další, až nás v salónku sedělo nepočítaně, někdy i tři lidé na dvou židlích (i když to se místnímu personálu moc nelíbilo). Jedlo se, pilo, hovořilo, přály se krásné svátky, dávali a dostávali se dárečky, prostě, co vám budu povídat...

zpátky