Vážení a milí Robinsoni,

       píšu sice až po Stezce, kde jsem vás téměř všechny opět viděl a kde jste nám všem starým mazákům ukázali, jak se mají dělat scénky (ostatně máte táborový trénink, že?), ale vracím se ve vzpomínkách k těm několika báječným dnům, které jsem měl možnost prožít ve vaší milé společnosti.

       Čekal jsem záměrně tak dlouho (teď se trochu vymlouvám), abych si vše nechal pořádně uležet v mé šedivé hlavě. Ale ani po tolika týdnech se můj názor nezměnil. I po těch neuvěřitelných deseti letech jste bezva parta, jste chytří, vzdělaní, ale stále i zcela normální a hraví mladí lidé, kteří si navíc umí vybrat partnery. Možná vám to připadá jako fráze, ale já to jinak říct neumím. Bylo velmi příjemné prožít s vámi týden v našem táboře, i když jste mě honili tak, že jsem si nepříjemně často připomínal, jak má tělesná schránka chátrá.

       Děkuji vám, že jste to se mnou vydrželi, a doufám, že si to ještě někdy zopákneme. Mám však prosbu, příště už tam pojedu jenom si vás užívat a ne si nechat ničit tělesnou schránku a psychiku. Mějte se všichni báječně, moji milí dárečkové!

30.9.2003