50. Stezka: Tolštejn 8. -11. 5. 2008

TAK jsme zase byli na Stezce. Na PADESÁTÝ! Já teda po patnáctý, takže na Zakončení jsem se mohl promenádovat ve ŽLUTYM tričku. Ale to poněkud předbíhám, protože za ty čtyři dny se toho stalo nemálo; u něčeho jsem byl a (nějak) si to pamatuju - to sem napíšu; u něčeho jsem byl a nepamatuju si to - to sem nenapíšu, ale možná bych mohl použít Mazanovu metodu externích paměťových jednotek, tzv. "pomocných kronikářů". Taky se děly věci, o kterých jsem jen slyšel, ale nebyl u nich - některý možná zmíním. Pak se děly věci, u kterejch jsem nebyl a nic o nich nevim, o těch (logicky) psát nebudu... No a děly se i věci, u kterých jsem byl, ale o kterejch radši psát nebudu... Každej ví, jmenovat asi netřeba ;o)

Pro nás Stezka vlastně trvala skoro pět dnů, protože jsme vytvořili s Emou a Šampionem "0. průzkumný oddíl". Nějak se nám nechtělo ve čtvrtek vstávat na vlak, TAK jsme si řekli, že vyrazíme už ve středu večer vlakem přes Děčín do... Aha-první zásek, ale snad to byla Krásná Lípa... Dojdeme do skal, zakempujem pod převisem a ve čtvrtek doputujem Švýcarskem do noclehu Na Tokáni od severu.

JENŽE: Člověk (dovoluju si nás tak označit, přestože občas je to přinejmenším diskutabilní, zvláště na akcích, jako jest tato) tedy člověk míní a ČD a MHD mění. Emička ještě ve středu dojížděla z Olomouce a její vlak měl čtvrt hodiny zpoždění. Doma rychle přebalila bágl a mazali jsme na bus na Nádraží Holešovice, odkud nám jel mezinárodní rychlík v 18:36. Kdyby bylo všechno normální, naprosto v pohodě to stíháme. Ale doprava v Praze normální není. Trasa busu, která trvá 5 minut se díky neskutečnýmu záseru a neschopnosti autobusáka vynutit si průjezd pruhem vyhrazenym pro busy poněkud protáhla – právě o čtvrthodinu, kterou nám ukrojily ČD a která nám teď zatraceně chyběla, abysme chytli jiný produkt ČD. Stáli jsme na křižovatce u Crossu, na dohled od nádraží, sunuli se po centimetrech a sledovali, jak ubíhaj minuty. Šampič už měl nakoupený lístky i pivko, seděl ve vlaku a nervózně (se mu nedivim) mi volal. V 18:38 jsme konečně vylítli z autobusu a protože to vypadalo, že vlak tam furt ještě stojí, jali jsme se ho stíhat. Vyběhli jsme na nástupiště... a z vlaku viděli už jen koncový světla. Z protějšího schodiště na nás volal Šampič. Za hroznýho nadávání a klení, že se i místní socky otáčely (jo, když se Ema rozjede... To to pak lítá ;o)), jsme teda opustili nádraží a šli ven k pivku a cígu rozmyslet, co dál. Další vlak do Děčína měl jet asi za 2 a půl hodiny. Vzpomněl jsem si, že jsem potkal odpoledne Ditu (kámošku, ex-spolužačku) a ta říkala něco o breakbeatový nebo D´N´B akci v Crossu. To se hodilo, je to nejbližší slušná hospoda a mají tam zahrádku.

Usadili jsme se tam nejdřív na schodech a na Ditu hned narazili, navíc dorazil i její přítel Maštal, ale to už jsme zdatně okupovali uvolněnej stůl. Dali jsme nějaký pivka a brčka a už to zas začínám mít rozmazaný... Každopádně jsme nakonec došli zpátky na vlak a jeli do Děčína.

V Děčíně jsme měli něco času na přestup, tak jsme ještě zašli do nějakýho pajzlu. Když jsme se vrátili, zjistili jsme, že náš vlak je v prdeli. Buď jel dřív nebo vůbec, to už si moc nepamatuju, ale snažili jsme se to řešit nejdřív s pokladní a posléze s Městskou policií. Pánové nejenže byli milí a slušní, ale snažili se nám i konstruktivně pomoct! Chvíli jsme se tam dohadovali a doufali, že vlak ještě pojede, ale smůla. Strážníci nám dokonce poradili, kde by se dalo přespat (pod mostem vedle nádraží). Nespali jsme přímo pod mostem, uvelebili jsme se kousek vedle. Na to, že jsme byli ve městě, asi 260 metrů od nádraží, jsme si našli luxusní spaní, na což jsme teda přišli až ráno. Když jsem otevřel oko, zjistil jsem, že chrápeme na travnatym břehu u Labe v takovym háječku, že do nás hned nepálilo sluníčko, okolo sem tam prošel pejskař, po řece jezdily nákladní lodě. Kousek dál na železničnim mostě jezdily mašinky a za tím byl na jednom břehu zámek a na druhym parádní skála. Prostě nádhera.

Chvíli jsme se tam ještě váleli, jedli a podobně. Pak jsme se přesunuli na nádraží, zjistili, že máme zase spoustu času, tak jsme se usídlili v nádražce. Minuli jsme se tam akorát s Dvojkou. Kafe – pivo – rum – BUM! Volali jsme si se Šimonem, kterej se nám smál, že v Děčíně už dávno byli a teď se válej někde na Mezní louce.

Z děčína přesun vláčkem do Krásný Lípy. A tady si musim už nechat pomoci.
Externí paměťová jednotka typ Šampion 3.1(i nadále v textu kurzívou): Po cestě z nádraží na náměstí jsme se zastavili u koníka, Daf se válel v pampeliškách. Na náměstí jsme si dali zmrzku a vy brčko na schodech u kostela. Hledali jsme hospodu. Našli jsme hospodu, ale pořádně nevařili, takže pivo apod. Odchod kolem 16. hodiny po žluto-červeno-zelený.

Přes Kyjov do („Mozkových lázní“) Doubice. Hodně jsem o místním kraji slyšel (protože tam má chalupu půlka Prahy ;o)) a přestože jsem asi 6 let jezdil na Tolštejn (většinou v období podzim-zima), moc jsem toho po okolí nenachodil, rozhodně ne v takovou úžasnou dobu, jako je květen. Teda kromě jedný Cesty jenom TAM... A byla to chyba, protože jak jsou tam samí chalupáři, kterejm záleží na tom, jak vypadá jejich okolí, moc hezky se o svý vesničky staraj. K tomu okolní lesy plný skal... skoro zbytečný připomínat. Prostě jako v pohádce ;o)

V Doubicích jsme zašli do příjemný krčmy U Rytíře v Hotelu Jef na pívo (12°) a česnečku. Nabrali jsme síly a promile a vyrazili za Šestadvácou Na Tokáň. Bylo už docela pozdě (asi 11) a na cestu jsme moc neviděli. A nebylo to zrovna za rohem...

Po žlutý značce směr Tokáň, furt jsme hledali značku, až jsme ji samozřejmě ztratili, takže jsme zas krosili rokle. Dali jsme si pravděpodobně nějaký kolečko, protože po necelý hodině bloudění jsme vypadli z lesa - už podruhý - u lovecký chaty U Sv. Eustacha. No, aspoň jsme věděli, kdeže to jsme.

Jo, věděli jsme, kde jsme, ale netušili, co nás ještě čeká. Byl to úžasnej sestup soutěskama po žebřících a schůdkách (ne tak brutálních, jako šly jiný skupinky, ale potmě a dolů), což byl s jednou baterkou na 3 lidi (no teď už spíš prasátka) docela kotel. Nicméně se nám nějak podařilo se doplácat až Na Tokáň, kde bylo několik chat. Samozřejmě jsme si to namířili tam, co jsme tušili otevřenou hospodu. Hospoda zavírala. Chvilku jsme se tam bavili s nějakejma týpkama, vyfasovali sprite nebo co, nechali jim na brčko a pokračovali v hledání našeho ubytování.

Když jsme se konečně blížili k naší chatě, vyskočil na nás z křoví Vaněk maskovanej asi za pouštní flašku rumu nebo TAK něco ;o) Bylo kolem 2 hodin ráno, hospoda zavřená a pár lidí pokalovalo venku, různě se tam trousili a odcházeli, ani jsem nebyl schopnej určit, kdo všechno tam byl, ale střízlivej, myslim, nikdo. Hodní kamarádi nám dokonce rezervovali postel, takže jsme poměrně "brzo" náročnej den zakončili kómatem.

V PÁTEKK ráno byla domluvená snídaně a bohužel i vyklizení pokojů do 10 hodin, ale stihli jsme všechno, dokonce i sprchu. Přestěhovali jsme se na zahrádku a furt chodili dovnitř prudit. Tu pro limču, tu pro pivko, tu zaplatit. Až nakonec zamkli a už neotevřeli... akorát, když přijeli nějací kolouši. Zas odjeli - hospod bylo okolo dost... V jedný z nich se usadila i část naší výpravy pod velením Šimonovým, která se tam přesunula dokončit přípravu na cestu. Nám se zdálo, že už jsme připraveni dost, píčovin, že už jsme taky nadělali dost, takže jsme vyrazili směr Dolní Chřibská a ven z Národního parku. U infostřediska jsme si dali voraz a hakisak... A potom hurá do Chřibský do hospůdky Na Stodolci.

Měli tam krásnej travnatej dvoreček, hřiště na nohejbal, stromečky a slunečníčky - super místo na zewling ;o) Žbrďola – panáky – brčka. Přijel Loyza a odvez Vojtu, Kačenku a Valdu do krámu. My ostatní (prej Vaněk a ještě pár dalších (Jana s Janem?) – bohužel nevim – snad pomůžou fotky) jsme se postupně vykopali a přes kopec šli do místa noclehu na jih od Chřibský – do rekreačního střediska Bajtlich. Prej jsme s Emou dorazili asi v 8 hodin.

Externí paměťová jednotka Valda 2.6: Večer byla večeře, a pak se to točilo kolem fotbálku a panáků a vodárny venku a nějaký zvláštní záchytný bod si nepamatuju...

...já taky ne, kdyžtak křičte, na co jsem zapomněl (ale nebijte mě) ;oP

SOBOTA byla pohodová: po snídani jsme se vyvalili na travičku u bazénu, klábosili, "plavali" ve vypuštěným bazénu, házeli si frisbeečkem, kouřili vodnici a užívali si.

Valda (lehce redakčně upraveno): válení se ráno u bazénu, pak autama (já vezl Emu, Wjt a Kačku a jeli jsme k tomu vodopádu - brka) a ty jsi jel s Peťanem tušim do bankomatu, a pak sme sa stretli u vodopádu, pak autama do Mlejnů do hospy (brko, panáky), a pak jsem jel s Peťanem a Šampičem autem do Kytlice a tam jsme čekali... A vy jste šli pěšky... Večer taky fotbálek a panáky a brka... Víc nevim... A Ema po půlnoci měla narozky takže rum, rum, rum, a pak došel a už nevim co jsme pili...

TAK to já vyjímečně zase vím. Nejdřív jsme absolvovali "povinnou" a oblíbenou zastávku na dřevěnym dětskym hřišti s frisbeečkem, brčkem a prudou od nějakejch paní. Potom jsem většinu večera strávil na pivku venku a u fotbálku (brčka a semtam panáčky nevyjímaje), ale zhruba jsem registroval okolí. Už přes den jsem zaslechl, že byl viděn Zaki a chystá se k nám... Naposledy (si pamatuju, že) jsem ho viděl, když přišel z (a zase odešel do) druhý kytlický hospody, kde spala Dvojka a kam šel s Tazem na palačinky, který u nás neměli. Prej tam dělali nějaký čóromóro, takže odešli bez placení, tudíž se tam museli vrátit ;oP

Nocleh jsme měli společnej s Dvacítkou – sál byl velkej, měli jsme to tam pěkně nachystaný a štvali jsme neustále obsluhu tím, že sedíme v přední hospodě a na zahrádce, místo vzadu v sále... Jak už bylo řečeno, po půlnoci se začaly slavit Eminy narozeniny. A protože brzo došel rum, neustále tam všichni pobíhali s "Teplou žábou". Já naštěstí ne. Tipoval bych, že to vymyslel Šampion... Ani nevím, kdy jsem se šel uložit na pódium... Okamžitě jsem asi vytuh, protože až ráno jsem přišel na to, že mi přímo za hlavou za oponou chrápou Šampič a Peťan. Vzhledem k tomu, jak se tvářili druhej den, museli bejt poměrně hlučný, když se ukládali (Peťan teda druhej den už vůbec hlučnej nebyl, páč nemoh mluvit), ale mě nevzbudili ani oni, ani nikdo jinej, ať už se tam dělo cokoli...

V NEDĚLI ráno jsme se museli vykopat docela brzo, abychom stihli po jedenáctý hodině vlak č. 2606 do Jedlový. To se povedlo – nalodili jsme se i s dalšíma trasama (2+20+26+?) a dojeli tu stanici do Jedlový na nádraží. Zbývaly nám asi 2 km (mně už dobře, i když v zimě známou) cestou nahoru pod Tolštejn.

Ale měli jsme čas, nádražka měla otevřeno – zakempovali jsme v naději na pivko...

Velkej omyl - to, co jsem tam zažil nemůžu nenapsat: u pípy stálo pár lidí a paní hostinská měla roztočeno několik piv. Najednou se tam odněkud vynořil asi její starej, kterej byl úplně, ale úplně našrot (a to bylo teprve tak půl 12.!). Jeho úkolem bylo sednout si do křesla a sežrat polívku. K jeho smůle se ale začal navážet do paní, že to točí blbě a pomalu a já nevím co. Chvilku to vypadalo na bitku, ale místo, aby mu dala přes držku a vyhodila ho ven, řekla mu, ať si to točí sám. A nastal průser. Samozřejmě mu pivo pěnilo, teklo mu to všude a fronta narůstala... A nám začaly týct nervy. Něco tak neuvěřitelně neschopnýho jsem dlouho nezažil. Taky si stěžoval, že mu probíjí pípa, takže ke svý šílený opici ještě pokaždý, když na to sáhnul, dostál ránu. Chtěl jsem koupit asi 3 piva, ale popad jsem to jedno, na který jsem šestej ve frontě čekal asi půl hodiny a vypad jsem ven, abych mu nemusel něco udělat...

Venku se rozjely zimní disciplíny – nejdřív kluci (asi Valda s Vojtou) a pak Lůca a Emička sjížděly na dětskejch lyžičkách nakloněnou rovinu, blázen Venca si dal rovnou freeride z přilehlý stráně (video napoví ;o)). Postupně jsme se sebrali a vydrápali se na místo Zakončení. Zde musím vypíchnout, že po mnoha Stezkách se mi podařilo tam dorazit, navíc včas a díky historce výše i v podstatě střízlivej!

Našli jsme v reji barevnejch triček náš bágl-plac, zamaskovali jsme se vlastníma stezkovejma trikama a rozprchli jsme se po stánkách, za kamarády, rodiči a známými...

Musim říct, že to vypadalo úžasně, jak se tam všude motali a posedávali samý bílí, žlutí, zelení, modří (co už vědí), pár červenejch a 1 černý (prej celkem 1059 otričkovanejch účastníků). Akorát někoho najít bylo takřka nemožný... A to máme TAK krásný nový 26-kový trička!

Proběhlo pár klasickejch akcí, jako představování tras, nějaký proslovy apod. Za zmínku ovšem tentokrát skutečně stojí soutěže o Krále a Myš Stezky.

Myši měly za úkol posbírat co nejvíc (číslama tras) označenejch pivních zátek, který si přítomní pánové měli poschovávat, kam je napadne – a samozřejmě se sbíralo od jinejch tras... Králové to měli ještě zajímavější, ti sbírali na počet jakékoli podprsenky (že by to vymyslel Můra?). Venca, coby kandidát, moudře vyrazil k vlastní trase, kde už si dámy svorně odkládaly, dokonce nám přijely posily – Zoo a Káča (i se Štefanem, ale ten, předpokládám, podprdu nenosí), které byly o tento módní doplněk promptně obrány. Bohužel to nestačilo – vítěz jich měl 24... A prohlásil, že je v žádném případě nehodlá vracet a bude si každej rok nadělovat jednu k Vánocům ;oD

Po soutěžích zase zábava – šli jsme se podívat na hrad (nečekalo se tam tak dlouho na pivo a dlouho jsem tam nebyl). Chalupa byla změněná k nepoznání, hospoda zjevně prosperovala, ale nasrali mě, že na vyhlídku se chodilo za 15,- Kč přes turniket. Taky, jsem si na záchodě (ty starý budky, se kterejma byla taková sranda, už tam nejsou – místo nich je zahrádka) opařil ruku, protože jsem nečekal, že by na Tolštejně mohla téct teplá, potažmo horká voda.

No a potom už zase na vlak, z čehož si pamatuju naprostý kulový, jen že jsem celou cestu tentokrát neprospal jako minule, ale aktivně jsem se účastnil veselí – bodejď by ne, když náš tradiční „49“-vagón byl i pivním vozem...

Zažil, zapomněl, částečně zas dohledal a zapsal, i když se zpožděním,

P.S.: díky velký náročnosti celý akce záměrně nezmiňuju, kdo všechno se účastnil, kdy kdo přijel a podobně, protože si stěží pamatuju, co jsem dělal já sám. TAK se, prosím, nikdo neuražte, pokud se tu o vás třeba nepíše. Někteří můžou být i rádi! ;o)